Reklamní smog

Reklamní produkt socialistické československé televize, byl tenkrát velký počin. Děti se těšily na animovaného pana Vajíčko, mezi informacemi, že existují i výrobci, jejichž produkty jsou dostupné nebo neprodejné.

V plánovaném světě nedostatku nebylo třeba reklamy. Autoři nás nemuseli přesvědčovat, že to není ta kapitalistická hokynářská pasírka, o níž jsme neměli potuchy, hltajíce obrázky z katalogů velkých obchodních domů Německé spolkové republiky a Rakouska.

Od roku 1990 k nám reklama vtrhla, vítána a vyhledávána. Zaplnila veřejný prostor všemi metodami, vyzkoušenými na obyvatelích „západních“ zemí.

Dlouho trvalo, než nám došlo, že billboard nám zakrývá pohled na bývalé polnosti s rozestavěnými sklady, že může odvedením pozornosti přivodit smrtelnou nehodu.

Letáky, zprvu hrdě přijímané (jsme pro ně důležití) jsme vyklízeli z dopisních schránek čím dál častěji. Až do chvíle, kdy jsme s reklamou na bankovní úvěry vyhodili i upozornění na hrozící exekuci. Nalepili jsme na schránky příkaz „Letáky ne!“. Na chvíli to pomohlo, ale ejhle, Za chvíli se zase začaly schránky plnit tím papírovým sběrem, Někdo ty nálepky strhal. Potištěný papír už ani nikdo nevykupuje, protože nám tím papírem vytěžují vracející se prázdné lodě, Znamená to, že zatím stále ještě zboží vyvážíme, naštěstí.

Ještě pamatuji panenskou dobu elektronické pošty, kdy mi chodily jen zprávy od podobně vybavených přátel a pracovních partnerů. Když tento prostor objevily spamové e-mailové zprávy, udělaly z bezbranného média takový KANÁL, že se to dalo řešit jen opuštěním staré a založením nové adresy. Trochu pak pomohly spamové filtry, ale dnes je skutečný a potřebný e-mail jeden z deseti. Odhlásit některé nepředloženě odsouhlasené i nevyžádané odběry, je záměrně neřešitelný rébus, někdy i chyták k další a intenzivnější masáži.

Rád se dívám na televizi. Je to po celodenním koukání do monitoru pro mě, kupodivu odpočinková „aktivita“. Reklamní bloky mezi pořady byly vítanou přestávkou na vymočení, nebo zásobení jídlem a pitím. Proti zprvu 5 minutovým, později 10 minutovým reklamním vstupům byla snadná pomoc, přepneme na jiný program. Následoval protiúder. Synchronizace reklamních bloků napříč konkurenčními stanicemi je příkladná. Není tohle náhodou kartelová dohoda k řešení na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání? Pokud ne, pak bych to poslal na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Plíživě nám majitelé televizních stanic vnutili ještě něco, co by v pionýrských dobách soukromé televize neprošlo ani vymývači mozků Vladimíru Železnému.  Jsou to rozporcovaná filmová díla, dnes cca na 6 částí, do nichž jsou při vzorné koordinaci s ostatními stanicemi vkládány reklamní a upoutávkové bloky tak, že film trvá až tři hodiny.  Diváci si pak stěžují, proč mezi reklamy vkládají nějaký nezáživný děj. Není to porušením autorských práv? Proto se asi v televizi promítají stále stejné filmy. Autoři nejspíš souhlasili. Proč se pak majitelé televizí diví, že si jdou diváci pustit nějakou pirátskou kopii, nebo televizi napojí na internetový zdroj?

Řeknete snadná pomoc, vypnete televizi a je pokoj. Zkuste to poradit sociálně vyčleněnému nezaměstnanému, pro nějž je televize jediným oknem do světa a má zobchodovatelný volební potenciál. Přemýšlivý, sebeukázněný, odolný jogín je v menšině a neovlivní poptávku politických stran po jednoduchém, manipulovatelném a důvěřivém spotřebiteli, jemuž lze zformovat světonázor.

Nové televize mají v zájmu prodejnosti internetovou konektivitu, včetně kamerky, která vás může sledovat i ve stavu standby a vy si dobrovolně pořídíte potenciální možnost špehování. Zatím jen v zájmu zvýšení reklamního tlaku, později k nenápadnému ovlivňování.

Poměrně nový reklamní prostor k nám vtrhl se sociálními sítěmi. Potřeba člověka komunikovat, byla saturována nejprve jednoduchými prográmky, kde byla prostá SMS zpráva povýšena na komunikační prostředek, ve kterém si uživatelé posílali textovky on line, později v režimu simplex povídali, čekajíce na to, až se uvolní kanál, blokovaný připojením. Kdo si dnes vzpomene na ICQ nebo Paltalk.

Zprvu bezplatné prostředky nalákaly masy uživatelů, aby jim později v rámci aktualizací vnutila reklamu anebo zakoupení verze bez reklam. Byl to i jejich umíráček. Staré prostředky zadusil technický vývoj. Vyšší propustnost sítí a možnost duplexní komunikace přes prostředky doprovázené i živým obrazem stvořila programy typu Skype. Jejich malý reklamní potenciál (nebo snad slušnost a idealismus autorů?) tyto programy vrhl do spárů velkých hráčů světa obchodu, kde velké ryby požírají malé. Tak se začlenil Skype a Messenger do sociálních sítí.

Nejúspěšnější firmy Google a Facebook, vypracovaly systém individualizace reklamy téměř do dokonalosti. Osobní účet u nich, je prvním vázacím aktem do systému, v němž pouhým odškrtnutím souhlasu se smlouvami, které málokdo čte, je uživatel opravňuje k použití osobních údajů, dobrovolně vydaných nebo potvrzených, k libovolným účelům. Legalizuje jejich použití! Nahazují udičku a podle přátel a kontaktů nabízí: „Bydlíš v Praze v Brně nebo v Dobříši?“ „Vystudoval jsi základní, střední nebo vysokou školu?“ Oni to už vědí s určitou pravděpodobností. Stačí klik a mají to i autorizované.

Postupné rozšíření takových pravomocí i na tam umístěné fotografie, vytvořily dokonalý prostředek k otypování uživatele se všemi údaji, a podobenkami. Jeho složka vznikající například na Facebooku se doplňuje a rozšiřuje se všemi aktivitami tam konanými tak, že se firma dozvídá o osobních zálibách, potřebách, slabostech, politické inklinaci a samozřejmě kde bydlí, kde se pohybuje, kam a s kým cestuje, vazby a spojení.  Dokonalé! Agenti STB ani násilnými metodami nevytěžili tolik, co na sebe dobrovolně prozradí uživatel sociální sítě. 

Z výzkumných důvodů jsem uvedl na Facebook nesprávný rok narození a je mi tam už víc než 90. Klidně to unesou. Neřeší to, protože mají koncepci, ve které je rok odhadován a údaj je jen doplňkový zdroj.

Používám Facebook, jako pohodlné odkladiště odkazů na zprávy a zajímavosti, na které nechci zapomenout a tvoří se mi tak osobní webová stránka, o kterou se nemusím starat. Za tuto pohodlnost platím svým soukromím a věnovaným časem. Je to asi rok, co se reklamy z pravého pruhu stránky, většinou ignorované a ignorovatelné, přestěhovaly do těla hlavní stránky Timeline.

Jsou formátovány, vybrány a nastraženy tak, že nutí k pozornosti, zda nejde o „Navrhovaný příspěvek“ někdy i k prohlédnutí, protože se trefili do vkusu.  Co je na nich pikantní, že se nedají smazat tak, jako nechtěné zprávy některých přátel. Nabídnou vám jen skrytí té konkrétní a nabídnou farizejsky „Zobrazit méně podobných reklam“, vysvětlení „Proč se mi to zobrazuje“ a „Vytvořit podobnou reklamu“ Jejich počet za tu krátkou dobu vzrostl na počet, který už mně vede k úvahám k opuštění tohoto média. Jako bych slyšel NSA. „Nevadí, složku už máme.“

Poslední reklamně špiónská síť o kterou se otřu, je LinkedIn. Členství v síti LinkedIn je mistrovsky agresivní a nezrušitelné. Zdráhám se použít eufemizmus „sociální“. Způsob šíření využil model virové nákazy za bohulibým účelem, poskytnout váš profil k nabídce pracovních pozic. Krom toho, že si okamžitě přivlastnila mé kontakty z pošty a jiných sítí, matoucím textem vedoucím mnoho napadených k zaškrtnutí a rozeslání nabídek k připojení, nutila pak ty slušnější k rozesílání omluvných e-mailů, že to nechtěli. Kdo se snažil od této sítě odpoutat ví, že je to za cenu poskytnutí takových důvěrných informací, že dodnes trpím jejich motivační e-maily, přesouvané do spamu. Mršky si našly způsob jak to obejít, tak mně čeká další kolo antispamové bitvy. Nedivím se, že Putin v Rusku LinkedIn zaříznul.

Jak z toho ven? Ve světě, kde nejvyšší mantrou je zisk a pro něj je dovoleno vše, co není zakázáno? Cesta zákazů a omezení reklam institucionální cestou, je těžký boj na dlouhou trať. Příčinou otroctví konzumu je naše lenost a pohodlnost. Jediná možnost, jak se reklamě bránit je nepoužívat prostředky, které ji vnucují. Dokáže to málokdo. Vždyť je to „zadarmo“. Můžeme jen doufat, že reklama zahubí sama sebe.