Poutník o Zemi

Rozhodl jsem se, že k vám přijdu z pouštní oázy, abych viděl jak žijete.Po té, co jsem si sedl na zem do této zahrady, přišel majitel a chtěl abych odešel, nebo zaplatil.Začal jsem s ním mluvit a on se zamyslel nad mými slovy, zaplakal a nechal mně v zahradě přespávat, dokud se nerozhodnu odejít a pozval i Vás, abychom se potkali a pohovořili. Proto jsme tu spolu.

Někdo z davu: „Co jste řekl tomu majiteli?“

Než jsem přišel k Tobě, došel jsem k řece a chtěl jsem se napít. Voda nebyla pitná.
Nastavil jsem ústa dešti, kapky mi poleptaly tvář, ale neuhasily mou žízeň.

Do země u řeky jsem zasel semena krásné vysoké rostliny. Když vyrostla a její vonící palice přilákala milé lidi, přišli muži zákona, vytrhli ji a spálili. Zasel jsem kousek odtud znovu celé pole, patřilo prý někomu jinému a ten sklidil mou úrodu.

Odešel jsem k veliké jámě a sedl si na její okraj. Uvnitř se hýbaly obrovské stroje a vozy odvážely vnitřnosti Země. Odvedli mně a potrestali vězením za to, že jsem tam vstoupil.

Když mně propustili, nastavil jsem tvář  Slunci a nadechl se. Sluneční paprsky se obtížně prodíraly oblohou plnou nečistot. Vzduch byl jediný, dosud nezpoplatněný živel. Nabral jsem si z té dostupné směsi a udělalo se mi nevolno.

Ptám se: "Jak dlouho potrvá, než se neobejdu i bez  koupě vzduchu ?" Odpověděl jsem si: "Až bude špinavý jako voda. Země je rozparcelována a prodává se na suroviny. Z vody a půdy se stalo zboží."

To jsem řekl majiteli této zahrady.

Někdo z davu: „Proč je to tak?“

Pokud chceme žít, potřebujeme vodu, vzduch, zem a teplo.  Žijeme ve světě předkládaném nám jako nejlepší z možných. Přesto je zde nicnedělání trestáno hladem, žízní a bezdomovectvím. Je vůbec možné nedělat nic? Vždyť i přemýšlení je práce. Práci na tom, co nás těší nahrazujeme prací pro peníze. Někteří z vás kvůli práci pro peníze neudělají to, po čem toužili. Když je systém spotřebuje a vyplivne, už nemají sílu uskutečnit své sny. A systém je potřebuje stále déle. Za celoživotní práci jim poskytuje stále míň. Vedle něj je tisíce takových, kteří na práci ani nedosáhnou.

Je jeden člověk lepší než druhý? Lidé bez peněz nemají pro ty, kteří je umí hromadit žádnou cenu. Hodnotu lidí však nelze poměřovat penězi. I ten nejchudší vám může podat pomocnou ruku nebo nádobu s vodou, když se dostanete do nesnází. Udělá to nyní pro Vás ten, který žije v dostatku? Nemůže. Kdyby se vám rozdal, ztratí svou výlučnost a cenu. Je stejnou obětí systému, který jste si postavili. Ještě se vám zdá nejlepší z možných?

Někdo z davu: „Je z toho nějaká cesta?“

Pracujete na svém sebezničení. Vaši práci nahrazují stroje a vy se stanete nepotřební. 
Nakupujete zdroje pro život, vodu, potraviny, teplo a za chvíli nebudete mít čím zaplatit.
Nic z toho dříve nebylo nutné. Peníze jsou nástroj, nikoliv smysl života. Jednotlivě proti nadvládě peněz nic nezmůžete.

Dnes jsou peníze jako řeka, která se vylila z břehů. Neplní svou původní úlohu. Banky jako nové chrámy zastoupily vaše kostely a zatemnily cestu k podstatě života. Tou je život sám. Jeho smyslem není nahradit ho stroji. Zkroťte peníze, jako krotíte oheň a potopu i ony jsou živel.

Někdo z davu: „Co uděláš? Kam půjdeš? Pomůžeš nám?“

Více než pojmenovat věci neumím. Vracím se do své oázy, Skutečná poušť je zde. Učinit ji zase kvetoucí krajinou, znamená vrátit jí čistotu a dostupnost. Aby jste to mohli učinit, musíte před tím zbořit falešnou víru v nezměnitelnost vašeho světa. To je nejtěžší práce, která vás čeká.