Poutník a datle

Každý týden  chodil Darím do města s datlemi. Tržiště bylo místem, kde mohl pozorovat, jak se lidé vyrovnávají se svým životem. První přicházeli ti, kteří své zboží připravili s láskou k rodině a věděli, že když nepřijdou, propásnou svého zákazníka a početná rodina bude strádat. Potom přicházeli rybáři, a zelináři, jejichž  zboží rychle ztrácelo hodnotu a muselo se potkat s hospodyněmi, připravujícími pokrmy pro své pány. Řemeslníci s výrobky, které nepodléhaly zkáze otvírali stánky, až když slunce ohřálo náměstí a oni mohli usednout ke svému nikdy nekončícímu řemeslu.

Darímovy datle nebyly horkým zbožím. Datle jen doplňovaly stravu a zpříjemňovaly život. Při prodeji měl čas zapřádat hovory a kupující za ním chodili více pro slovo, než za obchodem. I ostatní prodejci nemlčeli. Hlučně vychvalovali zboží, překřikovali se a často si i vymýšleli. Darím shledával, že ti, kteří nemluví pravdu o svém zboží, mají větší stánky a krásnější šaty. Trápilo ho to a často se jich ptal: "Jak můžete žít s pocitem, že jste někoho obelhali nebo ošidili?“. Bylo to pro něj veliké tajemství. Nedokázal o svých datlích lhát.

Ano, mohl říkat:   „Pojďte a ochutnejte datle z okraje pouště, oč jsou menší o to jsou sladší.“ Nedokázal to. Prostě nebyl obchodník. Proto zvolil cestu vlastní jeho mysli a svědomí.

„Moje datle jsou nevzhledné a vyschlé. Jejich povrch je houževnatý a špinavý. Sbíral jsem je u cesty za městem a jediný důvod, proč jsem to dělal je, že v tomto městě bez peněz nelze nepřežít.“ Jak se osměloval, nebál se to říkat stále hlasitěji. To se na tržišti nevídalo a záhy si z něho začali ostatní prodejci tropit posměšky a vyprávět o něm svým rodinám a známým.

Říkali mu: „Daríme, jsi první prodavač, který nechce, aby někdo kupoval tvoje zboží“ A on jim odpovídal: „Často se pod nevzhledným zevnějškem těchto datlí skrývá víc, než by kdokoliv čekal. Nejsou totiž moje,  jen jsem jim poskytl možnost podívat se mnou do města a poskytl jim přístřešek.“ Ostatní se smáli a kroutili hlavou a dále vykřikovali svá chlubivá hesla.

Stalo se něco, co nikdo nepředpokládal. Jeho neobvyklé řeči a způsob jakým zboží nabízel, přilákalo spousty lidí a z těch, kteří se nahromadili u jeho stánku mnozí dali přednost jeho padavkám, před tučnými a lesklými datlemi sousedních prodejců. Ptal se jich: Proč nakupujete u mne, Proč dáváte přednost datlím, které jsou horší než jiné. Smáli se, a nakupovali ještě více.

Jedni říkali: „Pobavil jsi nás, náš život je všední a smutný, starosti nám nedovolují se usmívat a tys to dokázal“

Druzí se svěřovali „Byli jsme unaveni z křiku ostatních trhovců. Nemohli jsme už poslouchat jejich chlubivé lži a oceňujeme naším nákupem tvou upřímnost.

Třetí vysvětlovali: „Dokázal jsi, že jsme se zamysleli nad životem a mohli uvažovat, proč je obchod takto zařízen a k čemu nakonec povede ono vychloubání a předstírání“ S těmi se Darím rád pouštěl do hovoru a přineslo mu to mnoho radosti a poučení.

Rozdíly v přístupu k obživě, které v kmenovém prostředí nevnímal, zde snímaly masky z tváří lidí a dávaly číst v hlubinách duše. Jako olej na hladinu, vyplouvaly skrývané postoje k životu. Mezi bohatými i mezi žebráky nalézal ty, jimž duše zářila, i ty, u kterých nalézal špínu a zášť.

Hloučky, které se tvořily kolem Darímova stánku nakonec vždy způsobily, že odcházel z tržiště bez datlí a  s penězi, které za ně utržil. Na kraji tržiště u svatostánku desetinu svých peněz odložil do nádoby muži, jehož jediným zbožím byla lítost nad jeho chybějícíma nohama.

Po čase ze svatostánku vyšel duchovní. Právě v okamžiku, kdy Darím obdarovával mrzáka. jej duchovní oslovil, neboť již vešel ve známost i u důležitých osob města. Zeptal se ho: „Daríme, proč nepřijdeš někdy mezi nás a nepřispěješ penězi k větší slávě stvořitele?“, a pokračoval: „Chrám je místem, kde se setkávají lidé prodchnutí láskou a milosrdenstvím. Chrám potřebuje obnovit a  sdílením společného cíle rozšiřujeme lásku a víru v dobro.“

Darím se na něj podíval a odpověděl „Mým chrámem je poušť za městem a nezdá se mi že by potřebovala údržbu. Navíc, Stvořitel mi nikdy neříkal, že potřebuje být slavný“. Před vaším chrámem stojí fronta žebráků a většině z nich chybí jen píle a chuť pracovat.“ Mám dát peníze těm matkám, kteřé před chrámem drží dítě jen proto, aby pohnuly svědomím kupců a úředníků, co jej nemají čisté a lžou stejně jako ony? Kdo může potvrdit, že jsou opravdu v nouzi? Jen ten, kdo je opravdu zná. Máte li ve své komunitě někoho, kdo ví o jejich osudu, proč musí stát v této řadě?“

Po čase, když se rychlý prodej Darímových datlí stal pravidlem a lidé stánky ostatních prodejců nevšímavě míjeli a spěchali za ním, začali prodejci nejprve reptat a později i Daríma pomlouvat. Jeden z nich vyslechl jeho hovor s duchovním, a ostatním sdělil jen jeho část, kde vylíčil, jak se Darím vysmívá potřebě chrámu a odmítá poskytnout část svého výdělku na jeho zvelebení. „Dokonce odmítl dát almužnu zanedbané matce s dítětem!  Takový je to bezbožník, přátelé“ Tak mluvil jeden z těch, co jeho datle málokdo kupoval, když svým vychloubáním prozrazoval dno své černé duše.

Reptání a pomluvy sílily a jednoho dne na místě, kde Darím vždy prodával, již od rána čekal hlouček nespokojenců, kteří si za mluvčího přizvali duchovního ze svatostánku.

Když Darím dorazil s datlemi, duchovní povídá: „Daríme, ty jenž nectíš pravidla komunity a svými řečmi pobuřuješ a uvádíš lid v omyl, nejsi hoden stát mezi námi a my tě v našem společenství nechceme. Od této chvíle jsi vykázán z tržiště a města“

Darím odvětil:: „Vidím přátele, kterým byla otrávena čistá duše“ „Nevím, kdy se to stalo a jak. Pravdou je, že se se mnou rozcházíte ve zlém a budete s tím žít. Pamatujte, že tak jak se chováte a žijete, budou  žít i vaše děti.“ Jenomže dorostou v době, kdy na tomto tržišti už nikdo nepřežije, protože přijdou jiní, ještě proradnější a pro ně budete jen obtížným hmyzem. Vašim zákazníkům vás nebude líto a chrám vašeho stvořitele vymění za chrám se zbožím a pozlaceným šmejdem“

Takovou drzost a vzpurnost už trhovci nevydrželi. Popadli klacky a hnali milého Daríma až na kraj jeho milované pouště.