Odpadů se zbavujte obezřetně.

Některé situace, které píše život, nevymyslíte.  Musel jsem v mládí už od třetí třídy obecné školy, ač nerad, chodit do hudebky hrát na klavír.Mohl jsem si za to sám, když jsem doma papouškoval po soudružce učitelce, že každý čech by měl umět hrát na nějaký hudební nástroj. Rodiče mi určitě chtěli udělat radost, určitě i sobě, a bez konzultace nám s bratrem pořídili klavír. A už tu byla povinnost a bohužel i nevraživost za to, že nás do toho uvrtali. To jen pro pořádek.

Bylo to někdy v roce 1970, chvíli po svátku Třech králů. Jediní, kdo tyhle svátky v našem bezbožném městě drželi, byla cikáňata z blízkého okolí. Určitě to bylo lepší než žebrání, ale moc toho nikdy nedostali. Tenkrát se maminka rozhodla vyhodit hnědožluté lyžáky s kovovou špičkou, skvělý výrobek našeho gumárenského průmyslu, možná i proto, že guma kolem kovové špičky byla odtržena a flek, kterým prosvítal plech výstuhy připomínal mapu Libye. Odložila je zatím za dveře s tím, že budou vyhozeny, až se půjde s odpadem. Domem prošla parta koledníků a mimo jiné nás zbavila starosti o boty na vyhození.

Přesto, že jsem se z lidové školy vysmekl, investice do klavíru se musela zhodnotit. Docházel jsem strmou ulicí blízko centra k soukromé učitelce na klavír. Procházel podél domu s vytlučenými okny, kolem kterého se hemžila omladina, mírně zanedbaná. S taškou na noty a vymydlený jsem se snažil projít tak, aby si mně nevšimli. Asi jim byla zima a měli hlad, možná byli trošku naštvaní, když viděli nažehleného středostavovského synka s lepším osudem. Hemžili se kolem mně, až jsem si všiml, že jeden z nich je hrdým nositelem mých lyžáků. Cítil jsem jisté uspokojení z toho, že našly smysluplné uplatnění, protože mi dělaly dobrou službu. To co následovalo, už bylo jako ze zlého snu. Právě ten, ke kterému jsem díky společným botám pojal jistou náklonnost, mě pěkně nakopl mým vlastním lyžákem do zadku, právě tím s tou Libyí. Takže nebylo pochyb. Byl jsem nakopnut vlastní botou!

Hořkost a nespravedlnost, kterou jsem tenkrát cítil, časem nahradil úsměv. Kdykoliv je příležitost, dávám k dobru tuhle historku a společně se zasmějeme nad ironií života. Tak bacha až budete něco vyhazovat.