Obzor

Když Daríma propustili z nemocnice, byl trochu bledý a pohublý. Protože nebyl při penězích, dostával jen minimální množství stravy. Jeho první cesta vedla na pobřeží. Dlouho obcházel oplocení přístavu, než se dostal ke skalnaté pláži. Mezi kameny bylo pár přístřešků a kolem nich si hrálo několik dětí. Přebývalo tam několik rodin z afrického vnitrozemí.

Usedl na kámen a hleděl na namodralou hladinu zčeřenou slabým vánkem. Jemné vlnky příboje vydávaly slabý šum při převalování písku a drobných kamínků. Vzdálený křik racků tu a tam přehlušil křik hrajících si dětí. Bylo brzy dopoledne a slunce se prodíralo mlžným oparem. Darím, sedíc na plochém kameni se zkříženýma nohama a vzpřímenými zády, nabíral energii slunečních paprsků.

Životní síla, narušená zákeřným útokem z hraničního pásma, se mu rychle vracela. Byl zvyklý na nedostatek a pocit hladu dokázal transformovat do blaženosti čistého těla nezatíženého produkty životních procesů.

Zvláštní postavení a nehybnost těla, zaujala děti. Začaly ho opatrně obcházet ze vzdálenosti, kterou považovaly za bezpečnou, pokukovaly po něm a jeho brašně. Darím se probral z vytržení a jeho hlava se pomalu pootočila jejich směrem. Zrak spočinul na nejstarším z dětí a promluvil. „Váš Svět je krásný a vy jste šťastni, že do něj patříte“

Chlapec asi desetiletý, který s rodiči pravděpodobně zažil i lepší časy nechápavě zakroutil hlavou a řekl: „Pane, vy jste mimozemšťan?“

„Jsem trochu mimo, pravda….“ Usmál se Darím.  „...ale chválil jsem místo, ve kterém žijete.“

Skupinka dětí se osmělila a přišla až ke kameni, na kterém seděl. Z dálky byl ten výjev jako stvořený k zarámování do romantického obrazu.  „Ale pane, nic lepšího na nás nezbylo. My jsme bydlívali v našem městečku a rodiče cestují za prací. Tady jsme jen na chvíli. Slíbili nám, že budeme bydlet ve velkém a bohatém městě, že nám koupí nové boty a šaty a že budeme chodit do školy.“  Promluvil stejný chlapec.

Darím zatřásl hlavou, zatvářil se útrpně a řekl: „To jsou sny vašich rodičů, jaké jsou ty vaše, co byste chtěly dosáhnout v životě vy?“ Děti se začaly překřikovat a jedno přes druhé mluvilo o hračkách, tříkolkách, telefonech a panenkách.  Starší chlapec chvíli mlčel a v nastalém tichu odpověděl: „Naše rodiče pro nás chtějí to nejlepší a my jim věříme. Nejsme  ti, kteří si mohou svobodně vybírat.“

„Až dospěješ, zjistíš, že nejvíc svobody máš nyní, kdy nejsi ještě omezován postavením, penězi a možnostmi. Jen nemáš odvahu a znalosti na to, abys překročil hranice nevědomosti a autorit. Spoléháš na rodiče a dospělé, že za tebe vyřeší budoucnost“.  Ostatní děti se mezitím rozptýlily dále od dvojice, protože hovor se vzdálil jejich světu a přestali mu rozumět.

Darím máchl rukou jejich směrem a řekl: „Jejich přání byly jen věci a ty jediný si uvědomuješ, že přání mají vyšší smysl.  Přesto oni jsou na rozdíl od tebe svobodnější, neboť nepochybují o lásce a starostlivosti svých rodičů.“  „Ale pane, já také nepochybuji!“ vykřikl chlapec. Darím klidně hovořil dál: „Rozum, ti začíná komplikovat život a přitom jen tvé srdce ti přinese jistotu.“

„Pane, já se nesmím bavit s cizími lidmi, můžeš jít se mnou ke stanům k mým rodičům, snad tě přijmou a dovolí mi mluvit s tebou.“

Oba se v doprovodu ostatních dětí vydali směrem k plátěným přístřeškům typickým pro pouštní národy. Koberec na prahu stanu byl obsazen několika muži a vzadu ve stínu připravovaly ženy tradiční pokrm, neboť doba oběda se blížila.

„Tati, tati,“ volaly děti „Tady toho pána jsme našli na skále a on vede divné řeči, my mu nerozumíme a ptá se nás.  Vypadá, že nemá kam jít.“  Starší chlapec jen dodal: “Asi potřebuje pomoc“

„Zdravím pane, přijměte naše skromné pohostinství, vypadá to, že máte ještě míň než my. Posedíte s námi, rozdělíme se s vámi o náš oběd a povíte nám svůj příběh. Snad se domluvíme,“  Darím se uklonil, poděkoval a usedl na kraj koberce, tam, kde ještě dopadal stín.

Pití prvního čaje v těchto končinách doprovází ticho a úsměvy. Jednak to velí zvyky po předcích a také slušnost. Je to čas, kdy se uklidní rozvířený vzduch a lidé jako by se nalaďovali na stejnou vlnu a lépe viděli do duše druhých.

Otec dětí pak promluvil: „Děti říkaly, že vám nerozuměly. Je to způsobeno jazykem nebo obsahem?“

„Vysvětloval jsem jim jedno tajemství světa.“ „To, že rozum si podrobuje svět kolem nás, ale jen srdce je schopné ho pochopit.“

Muži se hlasitě zasmáli a otec pak dodal: „No to se nedivím, že děti nechápaly. Je to jejich duši tak vzdálené. Už teď můžu s jistotou tvrdit, že žádné nemáte.“

Darím neztratil svůj klidný úsměv a zeptal se: „Jak tomu rozumíte vy?“ Rozhostilo se ticho, neboť muži přemýšleli o jeho slovech. Pak se ozval jeden ze strýců. „Jaképak je toto tajemství, vždyť to co říkáte, je každému jasné. Kromě toho, to vlastně nic neříká. Co podle toho máme dělat?“

Darím sklonil hlavu a na obličeji se mu rozlil smutek. „Zvláštní, dokud to někdo nevysloví, nikdo podle toho ani nejedná.“ „Chodím po světě a někde mi za to děkovali a někde jsem za to byl vyháněn. Ano, možná nerozumím myšlení dítěte, ale rozumím tomu, co máme dělat, víme-li a souhlasíme-li s tím tvrzením. Svět kolem nás se proměňuje a milujeme-li ho, nemůže nám být lhostejné jeho ničení.“

Pak se obrátil k chlapci a řekl:

„Tvoji rodiče se vydali za prací a odvedli tě ze známého světa do nejistoty a ty je bráníš a bráníš i jejich důvody, přesto, že je znáš jen skrze slíbené výhody. Všechny předměty, které v životě získáš, můžeš ztratit a přinese ti to žal a smutek. Přitom všechno důležité máš už teď.“ „Přírodu kolem tebe, milé a bezstarostné sourozence, rodiče, kamarády i zvířata. Chtěl jsem jen, aby sis uvědomil, že budovat bohatství můžeš ve své hlavě a v srdci, tam je v bezpečí.“

Pak se Darím obrátil k dospělým: „Viděl jsem spousty lidí a jejich dětí jak jsou nešťastní, když se nevyplnily jejich sny.“ „Posune-li se sen nad předměty, jídlo a ukojení základních potřeb, budete šťastnější a hlavně chránění před zloději a mocipány.

Z hloubi stanu se ozval hlas starší ženy: „Ech, tenhle prorok nám tu tvrdí, že není důležité něco vydělat, aby bylo za co žít. Z vašich řečí se nenajíme, milý pane. A nemaťte nám naše děti, samy vědí co je správné.“

"Kuš babo", okřikl ji strýc. "Tento muž je náš host a řekl nám svůj názor.  Za to bychom ho neměli odsuzovat. Je to neslušné. Pane, naše pozvání k obědu platí." Ticho, které se rozhostilo pod střechou stanu, neslo pachuť neshody a bylo narušováno jen cinkotem nádobí.

Aby zaplašil nepříjemný pocit, otec najednou prohlásil. „Uvažoval jsem o vašich slovech pane a souhlasím s vámi. Svým proslovem jste nás na chvíli povznesl nad úroveň prostého života, který s našimi obavami a strachy vedeme.  Mám jen obavu, že kdybychom přijali bez výhrad, váš způsob života a uvažování, neměl by nás kdo nasytit.“

Protože Darím nechtěl dále dráždit společnost, jen pokýval hlavou a zmohl se jen na krátký dovětek. „Svět uživí všechny, za předpokladu, že ho proměníme podle našich snů.  A snů bídných lidí je mnohem více než těch, kteří mají v ruce vládu nad věcmi. Jen ty sny nesmí kopírovat jejich sny.“

Po obědě poděkoval a chvatně se s lidmi ve stanu rozloučil. Podél pobřeží pronikl do přístavu, čímž obešel nepříjemné strážce u vstupní brány. Došel pomalu až k části, která byla určena malým rybářským lodím a těm co do Evropy převážely čerstvé datle. Chvíli seděl na kovovém uvazovacím kolíku a pak vstal a přiblížil se ke skupině kouřících námořníků.

„Dobrý den pánové, nenechte se rušit při siestě, kouření škodí jen těm, kteří si ho vyčítají. Dám si jednu s vámi, abych uctil živly, na nichž závisí náš život. „

„Jen přisedněte a zakuřte si. Jaké máte?“ Zeptal se kormidelník.  „Nemám žádné.“ Odvětil lakonicky Darím. To vzbudilo mezi námořníky veselí. „Ha, ha, ha, tak on si s námi zakouří a nemá cigára, no to je dobré. Ještě jsem neviděl tak elegantní žebrání. Za to si zasloužíte odměnu.“ Řekl kapitán jedné z datlových lodí a napřáhl ruku s balíčkem cigaret.

Darím, aby nebyl hned zapuzen věděl, že jeho jedinou výhodou bude, když nabídne svůj vypravěčský talent. Takových jako on, co směřují do Evropy je mnoho a dožadování a prošení je něco, co by tyto muže jen odradilo. Musí naopak přimět je k tomu, aby mu cestu sami nabídli. Proto začal vyprávět.

„Datle jsou mým osudem. Není to tak dávno, co jsem dokázal prodávat ty nejhorší datle za nejvýhodnější cenu. Proto jsem teď na cestě. Prodavači prvotřídních datlí mně za to vystrnadili z města.“

„Povídejte dál, máme ještě několik hodin času a zdá se, že to bude zábavné.“ Řekl kapitán.

„To posuďte sami“ podotkl Darím.  Posadili se na stočená lana a Darím začal vyprávět:

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/210324/Prorok-a-datle.html

Námořníci se rozřehtali a kapitán dodal: „Zvlášť se nám líbí, jak ti vyprášili kožich, vždyť tys je provokoval tak, že to žádná autorita neunese.“ No, ty budeš mít určitě ještě hodně podobných zážitků. Pojedeš s námi do Malagy. Cesta je nudná a dlouhá. Krom toho jsi říkal, že umíš prodávat. Část datlí je náš výdělek a bude třeba je udat, tak se ukážeš.

Večer odrazila loď od břehu s nákladem datlí a s Darímem na palubě. Při vyplutí měli námořníci spoustu práce a tak měl čas si vychutnat svěží mořský vítr ve vlasech a pozorovat vzdalující se břeh domoviny.