Nekrolog za Aleše Hušáka, papeže církve Náhody.

Přiznávám se, sázel jsem. Ne proto, abych vyhrál, ale aby mi ta naděje prodloužila život. Sázel jsem opatrně a můžu říct, že když sečtu nálezy a ztráty, jsem někde na nule. Vím, že skutečné sázení je o odhadu kdo s koho.

Sportka je trochu jiná, tam bojujete s matematickými pravidly a náhodou. Pohodlný způsob sázení, který mi umožňoval terminál Sazky, se stal jakousi formou modlitby za naději. Řada náhodných čísel jednou do týdne, které jsem zakoupil za únosnou částku, mi dávala jistotu, že kdybych to neudělal, nemůžu vyhrát.

Při tom jsem si vždycky říkal „Nedej bože, abych vyhrál velkou sumu peněz“, ale podvědomě jsem po tom toužil. Bůh musel být takovým rozporem mezi přáním a slovy zmaten.

Proč ten rozpor? Prvním důvodem je subjektivní pocit, že s vyhranými miliony v kapse, už se k vám štěstí může obrátit zády. Druhým důvodem je, že už se nebudu mít na co těšit a zařadím se do skupiny těch, kteří přijali peněžní systém, který považuji za zrůdný, z podstaty korumpující. Nabízí totiž pohodlí a bezcitnost. Převrací a zamlžuje skutečné hodnoty.

Teď najednou chodím kolem vyhaslých terminálů, jako kolem modliteben zaniklého náboženství. Kdo by sázel, když není jistota výplaty. Terminál měl ještě další praktické funkce. Jako si muslimové myjí v mešitě nohy a křesťané přijímají ve svěcené vodě denní dávku mikrobů, přijímal jsem od Sazky dávku naděje a kredity do mého mobilu.

Teď, když konání našeho duchovního správce, svatého otce, ředitele Hušáka přivedlo naše zlaté tele k úpadku, zamýšlím se, co je v pozadí současného stavu. Nevěřím, že náš Aleš je tak hloupý, aby se svého postavení vzdával nějakou neobratnou manipulací. Znelíbil se a seděl na koláči, z něhož chtějí ukusovat jiní. Ano naše církev – Sazka se zadlužila, aby postavila velebný chrám pro nás, pro sportovce a příznivce koncertů a muzikálů. Půjčila si od institucí, kterým se zaručila jistotou miliardových příjmů. Pohledávky byly přeprodány v okamžiku, kdy se splátky opožďovaly a začalo se s nimi kupčit. Mělo to jistě svou příčinu. Nebylo to proto, aby se jeden bývalý svazák připravil o svou neotřesitelnou pozici. Když jsem uslyšel jméno prvního věřitele – Radovana Vítka, bylo mi jasné, že Sazka padla do léčky.

Konec konců, je to věc firmy a státu, já můžu jen kroutit hlavou, jak se tady děje, za bílého dne, pokus o krádež a likvidaci funkčního stroje na peníze, který garantoval stát svou licencí.

Tenhle zajetý hazard by padl do rukou finančních žraloků a peníze by šly do jejich kapes. Ve světle tohoto faktu jsou kroky Aleše Hušáka  ke zničení Sazky požehnáním. Může se to brát tak, že mu chtějí vzít hračku, tak ji aspoň rozbije. Já to vidím jako statečný boj proti zlým kapitalistům. Spolu s Marxem Engelsem a Leninem v jednom šiku. Aleš Hušák je (byl) náš husita, přítel sportovců a bojovník proti zlým kapitalistům.

Teď ten podnik, který z poloviny sloužil sportovcům a byl jedním z posledních pohrobků socialistického monopolu padá do rukou soukromých firem a další z kamenů starého světa se řítí k zemi. A necítím lítost ani nad Sazkou, ani nad Hušákem. Trošku mi štve, že se nemohu dál modlit u terminálů – oltářů Sazky. Teď ale vím, že ty nesesbírané miliardy mohou sloužit jinak a lépe.

Děkuji Hušákovi za statisíce těch, kteří již neplatí do kasičky jiným a jejich peníze se uplatní třeba jako potrava pro potřebné. Princip „Chudým brát a jednomu chudému dát.“, vyráběl vlastně bohatce, kteří se stávali exponenty mamonu. Takové přece náš Nový svět nepotřebuje.

PS: Představte si, že kontrola pravopisu ve Wordu nezná slovo „svazák“ !!