Komunismus jsme si zasloužili. Většina lidí si to tehdy přála. Nepoznali v poválečné svobodě okleštěnost demokracie. Po německé okupaci se cokoliv zdálo lepší. Zbavili jsme se německého obyvatelstva, které mělo z pozice nepřítele SSSR přirozenou nedůvěru k osvoboditelům a naletěli dobrovolně komunistům na jejich vábení.
Jak tenkrát lidé uvažovali? Jaké měli zkušenosti z první republiky a války? Poznali prodejné demokraty, kolaborující přisluhovače a velkokapitalisty, kteří včas opustili republiku, nebo poskytli továrny okupantům (na jejich omluvu snad jen, neměli na výběr.) Není divu, že to všechno lidé chtěli spláchnout a když prozřeli, už bylo pozdě.
Obyvatelé za Protektorátu robotovali pro III. říši a tento stav byl využit při nástupu režimu nedostatku. Přechod do monokratury sovětského střihu byl tak plynulý, že kromě statisíců šikanovaných a stovek popravených, si nikdo ničeho nevšiml a všichni chtě nechtě kráčeli za zpěvu budovatelských písní májovým průvodem budovat pětiletky.
Těch čtyřicet let se ten uzavřený svět otevíral jen na východ a kromě krátkého mejdanu v šedesátém osmém jsme pomalu zaostávali v technickém i společenském vývoji. Byl postupně řízen čím dál dogmatičtějšími vůdci podle zákona posilování negativní vazby. Do každé mocenské struktury vlezou chytráci, kteří si tím vylepšují svoje živobytí a zahubí všechno pozitivní, pokud tam vůbec je.
Stát sice produkoval nesvobodu, nebyl technologicky zdatný, ale nebyl chudý, nevýkonný a ani slabý. To, co z našeho státu udělalo 22 let svobodné společnosti, se dá shrnout jen do slov. Stát už není náš. Stát jako instituce selhává v řadě oblastí a důkazem je nezájem občanů zúčastňovat se voleb.
Pro ty, kteří se nevzdávali svého volebního práva a chtěli nějakou třetí alternativu, se dočkali jen zanikání takových subjektů, nebo jejich ústupu do bezvýznamnosti. Zbytek poučených k volbám nechodí vůbec a to znamená jen jedno. Politici neudělali nic pro to, aby zainteresovali společnost na dění ve státě, donutili je starat se jen o sebe. Velkým stranám to dosud vyhovovalo a vždycky nabídly nějaký marketingový tah, kterým přilákali zmanipulované nebo zkorumpované voliče.
Zákon o referendu bych uvítal raději, než volbu prvního panáka. Tam by se dalo něco rozhodnout. Je ještě mnoho manipulativních metod, které se postupně zrající „demokracie“ českého ražení učí. Nedovolí nám volbou cokoliv změnit. Kroužkování bezvýznamných ve velkých stranách nemá smysl. Osobnosti s morálním profilem se tam nevyskytují. Do nově se etablujících stran nalezou zkušené vši a východisko ke zlepšení politické kultury nevidět.
Vůbec se nedivím zkratkovitým úvahám některých lidí o volbě komunistů. Možná budeme překvapeni, kolik lidí to učiní a možná i proti vlastnímu přesvědčení, jen tak aby upozornili, že to nikdo nemá jisté. Je to bohužel jen strana a její síla vyprchala s tím, že ač se nevzdala svých názorů, je ochotna žít v dnešním politickém prostředí. Říkáme si, jsou to lidé kovaní a přesvědčení. Houby, už dvaadvacet let si dobře žijí na okraji politického spektra jako výměnkáři, bez zodpovědnosti a obávám se, že by ani v případě výhry netrvali na svých dogmatech.
Největším omylem komunistů byla víra ve společenské třídy, jejichž část kriminalizovali, místo aby je podchytili. Přitom měli dokonale zmáknutý peněžní systém, kterým ty aktivní mohli regulovat a za jimi vytvořené hodnoty, bez ideologického nánosu, mohli členové pracující třídy klidně cestovat a radostně se vracet do humánního prostředí. Jenomže hloupá dogmata sovětských komunistů byla v našem státě ve snaze se zalíbit svému protektorovi, ještě násobena našimi přisluhovači, možná i záměrně od vnitřních nepřátel komunistické strany křivena.
Diktatura má samozřejmě své zákonitosti a v uzavřeném systému se všechno jen zhoršuje. Komunisté nám tak prošustrovali dějinnou šanci vybudovat něco lepšího a z neschopnosti a možná i schválně zaprodali stát zlodějům.
Všimli jste si, že vývoj směřuje k oslabení národního státu a ať se Klaus snaží sebevíc, bojuje proti přirozenému procesu, který národní prezidenty odsoudí k bezvýznamnosti. Poznáme to ve chvíli, kdy se budeme zajímat více o to co se děje v parlamentu evropském než našem. Velký celek má delší poločas rozpadu a o to se hraje. Ale to už je jiný příběh a ten se jmenuje „Pád říše Římské“
