Když už se chýlil život mého otce ke konci, měli jsme za sebou pád dvojčat Trade centra na Manhattanu a blížil se rok velké tsuny na Sumatře. Před tím, než se z něho stal ležák, bral na srdce nitroglycerinové tablety, a jednou ze zahrádky přišel dehydrovaný a motal se jak po opici. Že to byla nediagnostikovaná mozková příhoda jsme pochopili, až když se mu po té trvale snížila hybnost i projev. Pak už byl nemocný a poslední tři roky spíš ležel než chodil. Parkinson a několik infarktů ho omezilo natolik, že se z postele dostával jen s dopomocí a když nechtěl, tak si na malou potřebu brával bažanta.
Na ten nezvládnutelný třes si bral nějaké pilulky, které zabraňovaly účinně nezáměrným pohybům a protože byl paličatý, jednou se předávkoval a našli jsme ho na podlaze u postele zkamenělého. Půl dne trvalo, než nám zase zvláčněl. Dopomoc mu při vstávání dělávala maminka. K stáru byl otec pěkný protiva a matce to mnoho neulehčoval. Nechal se tahat do stoje za ruce, plnou vahou své hmotnosti. Když jsem ji nabádal, že si má jeho tělo naklonit dopředu a pak za pomoci pacienta lehkým pohybem dostat do podřepu, za týden už to bylo jako dříve. Pominu i to, že se otec nechal obskakovat a dodnes slyším to jeho "Kafeee!", kdy nebylo poznat jestli to myslí žertem nebo buzeroval. Volal matku co 5 minut i když nic nepotřeboval, jen tak, aby mu nebylo smutno. Ale o zesnulých jen dobře, říká se.
Zubařka mu dokončovala zubní protézu a já ho převážel autem, v zatáčkách se legračně nakláněl a při chůzi tak komicky pochodoval, zvedaje kolena výš, než bylo nutno. V místě zatočení se zastavil, musel jsem ho natočit do správného směru a pak se zase rozpohyboval. Trochu to připomínalo avatara detektiva Trochty. Na na třetí zkoušku už se nedostal. Bylo to v prosinci. Nastydl, dostal zápal plic a v pátek 13. prosince už se z bezvědomí nedostal. Všechna pozornost se do té doby soustřeďovala na otcovy choroby a práce a pomoc matky se brala jako samozřejmost.
Asi tak po roce, když si maminka žila svůj vdovský život s pravidelnými divadlelními představeními, setkáními s kamarádkami, s našimi občasnými návštěvami, jsem se jedné noci, a to spím poměrně tvrdě, probudil někdy kolem třetí ráno do úplné bdělosti, kdy jsem u ucha zřetelně slyšel matčin hlas vyslovit moje jméno. To naléhavé "Dane!" do smrti nezapomenu. Vyskočil jsem z postele a začal přecházet po bytě a horečně přemýšlel co mám dělat. Zavolat? Zajet k ní domů? I když to bylo tak jasné a přesvědčivé, přesto mnou cloumaly pochybnosti, zda mám budit nic netušicí matku, a ztrapnit se, neboť jsem u sebe žádné nadpřirozené telepatické schopnosti nepředpokládal.
Zkusil jsem jí zavolat na mobil a když to nikdo nezvedal, usoudil jsem, že buď tvrdě spí, nebo už to má za sebou. Zbytek noci už jsem jen polehával a spaní nestálo za nic. Tentokrat jsem před odchodem do práce zajel kolem šesté k matce a nalezl ji v ještě v posteli. Už jsem byl klidnější a začal jí vypravovat svůj zážitek a poptávat, jestli se jí v noci něco nepřihodilo. Když se zmínila, že si v noci došla na záchod a napít do kuchyně a že jí přepadla nevolnost a hrozná bolest, která po chvíli přešla, začal mi běhat mráz po zádech. Když jsem se ptal podrobněji po bolestech a současném stavu, zjistili jsme, že se jí uvolnila děloha a sestoupila tak, že to bylo patrné i na břiše.
Po odborném vyšetření následovala operace- hysterektomie a po zkoumání vzorku tkáně podezření na nádor, které, potvrzeno, následovala dlouhá série ozařování. Bezprostředně po operaci jsem matku navštívil a dozvěděl jsem se od ní zkušenost se stíny, které se kolem ní pohybovaly a odcházely někam k oknu. Vyprávění to bylo rovněž mrazivé, ale byly to zřejmě dozvuky narkózy, která v jejích 78 letech nejspíš zahájila zjevný proces postupného ztrácení paměti, který už asi probíhal. Diagnostikován byl až později, ale zahájená zadržovací léčba nám prodloužla období, kdy byla ještě schopna se sama o sebe postarat, o nějaké tři roky. Teď už se velmi rychle blíží stav, kdy bude potřebovat trvalou péči.
Tak si tak občas vzpomenu na moment, kdy ke mně jeji, ještě jasný rozum, vyslal prosebný signál a potvrdil mi, že blízké osoby mezi sebou nepotřebovaly ani v minulosti žádné technické prostředky, aby se o sobě dozvěděly zásadní věci. Je cosi mezi nebem a zemí co fyzika dosud nepopsala a ignoruje. A tohle mystérium dělá svět krásným a zajímavým, navzdory skeptikům nebo politikům. Ještě je naděje, že rozpoznáme omyly, lež a přetvářku, pokud budeme naslouchat svým vnitřním hlasům.
