Jó v Praze, tam to žije.

Navštívil jsem Prahu a potkal jsem průvod spousty veselých a legračně oblečených lidí. Sehnal jsem tričko s duhovým potiskem, po kterém jsem už dlouho pásl. 

Hodně lidí mělo vlajku nějakého mně neznámého afrického státu, asi tam také jako v Tibetu bojují za nezávislost. Chvilku jsem s nimi pochodoval, ale protože jsem si potřeboval odskočit, tak jsem odbočil na Ovocný trh.

Tam jsem narazil na nějakou tradicionalistickou demonstraci, matek, otců a dětí, šli s nimi Sokolové, podivně oblečení lidé s myšlením evidentně zamrzlým v předminulém století. Ta dechovka co je doprovázela, ta zněla tak smutně a depresivně jako z hřbitova. Přepadla mně z toho při vzpomínce na můj nedávný rozchod s dívkou těžká deprese.

Raději jsem se vrátil zpět k tomu druhému průvodu, kde se všichni mají rádi, jak to psali i na transparentech, zvlášť se mi věnoval takový milý pán, zajímal se, proč jsem tak smutný. Tak jsem mu vysvětlil, že si s přítelkyní vůbec nerozumím a že tomu nerozumím, jak se to ve mně pere.

Řekl mi že se jmenuje Šapiró a šeptal mi, že by mně pozval na nějaký mejdan do pěkně duhově nasvícené budovy na Malé Straně na nějakém tržišti a důkladně by mi to vysvětlil. Mně se teda víc líbil ten poloobnažený pomalovaný  černoch s pistolí,  co mu dělal ochranku. Ale ani jsem se s nimi nestačil dohodnout.

Surově mně od nich oddělili další účastníci pochodu. Divné bylo, že chodili jen na okraji průvodu, měli takové ty čepice, co mají motorkářské gangy a žluté vesty, na nichž bylo napsáno: „Pomáhat a chránit“

Tak jsem z toho byl trochu rozpačitý, ještě že si ty holky co zrovna šly kolem všímaly jen svých sousedek, to až tak, že se líbaly na veřejnosti. Asi to patřilo k vystoupení, protože to tam dělali i chlapci. Najednou mně někdo zezadu hrábnul do rozkroku. Lekl jsem se a cuknul sebou tak nešťastně, že jsem se hlavou praštil o projíždějící alegorický vůz.

Asi jsem omdlel, protože když jsem se probral, ležel jsem na té duhové vlajce a také jsem s ní byl přikryt. Jeden obětavý pán mi dával umělé dýchání z úst do úst, ale dělal to nějak nešikovně. Spíš jsem se při tom dusil, protože to připomínalo moje líbání s Mařkou.

Rychle jsem vstal a vycouval z hloučku chlapů, co mně průběžně masírovali po celém těle. Dal jsem se na ústup a ani si neuvědomil, že se stále držím té duhové vlajky. Popadli mně z průvodu a vtlačili mezi skupinu rozesmátých mužů a žen, které každý zdravil, jdoucí za transparentem „miluji Prague Pride“, té milé paní vedle mě říkali Krndo a dali mně bonbon a vůbec mně už nikdo nevyháněl.

Tak jsem s nimi došel až k Opletalově ulici, rozloučil se a odešel směrem k Wilsonovu nádraží. Cestou mně bezdomovci a jiní lidé nadávali do homoušů a já vůbec netušil proč.  Jó v Praze, tam to žije.

Teprve když jsem doma na balkóně vyvěsil tu vlajku z průvodu, přiletěl šutr a rozbil okno, vysvětlil mi soused, že je to zástava hnutí LGBT (lesbiček a gayů).