Ekologie v praxi

Když jsem se kdysi vzmohl na panelákový byt, brzy jsem přestal být jediným obyvatelem. Na umakartový záchod se mi nastěhovaly rybenky.

Rybenky domácí, hmyz s proměnou nedokonalou, tj., neprodělávající onen přerod z housenky na brouka a mládě vypadá jako dospělý jedinec, jen je malinký a postupně roste.

Byly mi odporné a nelenil jsem je hubit. Nejprve ručně a později i chemicky. Socialistická drogerie na jejich likvidaci poskytovala jakési modré krystalky. Myslím, že se to jmenovalo Cyklon B. Nebo nějak jinak? Zlikvidovalo je to však úspěšně.

Později jsem to s faraóny řešil podobně. Krabičkou s jakýmsi juvenalizátorem, který si mravenci donesli do hnízda a on pak nedovolil královně generovat nové potomstvo. Ale to jsem odbočil.

Jak šel čas, stával se i hmyz předmětem mého obdivu a stále více jsem se přikláněl k názoru, že mají stejné právo na život, jako my lidé. Navíc jsem si ze života odnesl zkušenost, že zasahování do ekosystému nevede k úspěchu a jednoho škůdce může nahradit druhý. Pravda u blech a štěnic bych se asi nerozpakoval zhoršit si karmu jejich zabitím.

V novém bydlišti jsme se s partnerkou shodli, že pokud nám nebudou rybenky lézt za krk, ať si v klidu pojídají lupínky odpadlé kůže, nějaké ty neviditelné řasy a podobně. Jejich klidnou existenci po čase narušil pavouk. Byl to běžný druh pokoutníka, který dlouhodobě sídlil na stropě. Měli jsme za to, že žije z občasných mušek a komárů, což nám jen zvyšovalo komfort.

Protože u nás prožil několik roků, zjistili jsme, že se živí hlavně rybenkami a že jejich počet zřejmě udržoval na únosném početním stavu. Důvěrným pravidelným kontaktem při každé vykonané potřebě jsme zjistili, že je to samička. Byli jsme totiž svědky romantických námluv s partnerem asi o třetinu menším, jak opatrně brnká na vlákna pavučiny, aby nebyl sežrán dříve, než dosáhne vytoužené kopulace.

Trvalo to asi tři dny, kdy se nehýbali a nereagovali ani na naše kontroly. Pod záchodovou mísou, kde se milostné hrátky odehrávaly, jsme vedle samičky později nalezli zbytky vysušeného samečka. Potom se pavouk dlouhé týdny ani nehnul. Když jsme si mysleli, že už to má za sebou, překvapilo nás množství malých pavoučků, visících porůznu v jejím okolí. Brzy zmizeli. Dílem byli sežráni maminkou, dílem se rozutekli jinam.

Dokonce i samička po týdnu někam zmizela. Jestli odešla jinam nebo zesnula, to nevíme, ale po měsíci, dvou, se zase objevila na stropě. Pravda, o něco menší, nejspíš dcera oné praobyvatelky záchodu. Nějakou dobu ze stropu obezřetně pozorovala naše chování a přesunem pod záchodovou mísu vyhodnotila naše neútočení jako přátelství. Početní stav poněkud namnožených rybenek se zase snížil a pavouk si v klidu hleděl své běžné činnosti k zajištění potravy. Celý rok se náš ekosystém neměnil.

Naše dcera mezi tím dospěla do věku, kdy používání nočníku už bylo ostudou. Dosud jsme to tolerovali, ale věčné vylévání jeho obsahu už se nám zajídalo. Vybízeli jsme ji stále důrazněji k používání záchodu. Dcera si však pro udržení svého „zlozvyku“ našla výmluvu v onom pavouku, na kterého při utírání velmi dobře viděla. Naše řeči o tom, že „pavouka viděti, štěstí v domě míti.“ vůbec nebrala. Pláčem a řevem si vynucovala svůj nočník.

Nebylo zbytí. Nastala chvíle, kdy se musel pavouk, v zájmu vývojového posunu dcery, poroučet. Zbylo to na mně. Byl odchycen do sklenice a vykázán přes balkón někam do zahrady. Loučil jsem se s ním jako s kamarádem, ale stejně jsem se po tak dlouhém soužití cítil hnusně, jako kdybych vyhazoval příbuzného.

Předpokládali jsme, že se rybenky začnou objevovat častěji a začnou se množit geometrickou řadou. Světe div se, týden, dva, se nám tam žádná neobjevila. Začal jsem spekulovat o příčině. Napadlo mě, jestli si je tam ten pavouk po vzoru mravenců nějak nepěstoval, že prostředí záchodu není tak příznivé pro jejich existenci, jak jsme si mysleli. Pak se ale objevily první kousky střední velikosti, a už se zase hemžily.

Musel jsem vymyslet jinou teorii o příčině jejich vymizení a přišel jsem na to, že jejich vazba na pavouka musela mít příčinu v tom, že když ho nevidí, že je schovaný na nějakém jiném místě a že jim hrozí nebezpečí odkudkoliv. Nebo, možná měli nějaké telepatické spojení se svým predátorem a jeho rychlé zmizení v nich vyvolalo nějakou poplašnou reakci. Tím spíš, že si o jejich zraku nedělám žádné iluze. Nějakou světlo plachost vykazovaly, ale že by reagovaly na mávání rukou nebo rychlé pohyby, to ne.

Dcera už na záchod chodí pravidelně. Myslím, že už na nočník zapomněla. Zbývá jen přilákat zase nějakého pavouka. Už vysílám své přání do éteru a doufám, že na mně po té exekuci nezanevřeli. Jinak bychom museli použít ten Cyklón B.