Bylo jich tisíce a vylétali z parku na Sadovou ulici. Jako malé vrtulníky se nám rojili kolem hlavy a my, děti jsme za nimi běhali a snažili se je chytit za letu. Sedali si na chodník a lezli po všem, co bylo v dosahu.
Melolontha melolonthahttp://galerie.kolas.cz/
Velcí byli jako palec, po stranách měli černobílý zubatý pás a ve svém dospělém stavu byli krásní. Ve škole, v biologickém kabinetu na skříni s vycpanými ptáky a malými savci se na podstavci vyjímal jeho rozkládací model v nadživotní velikosti.
Tento hororový brouk velký jako lidská hlava se objevil ve dveřích školní třídy jako první a za ním následovala naše učitelka biologie, soudružka učitelka Tomášková. Neměla jméno, jen příjmení. Alespoň pro nás. Poučila nás o jejich životním cyklu. Vyprávěla o velkých bílých ponravách, čtyři roky dorůstajících hluboko pod zemí a vylétajících najednou, aby přečíslili predátory a nakladli novou generaci.
Zařadil jsem jejich rojení do řádu světa a na základní škole ho zažil ještě jednou, už zaangažovaný jako sběrač ukládal do kompotové sklenice, jako likvidátor „škůdce“, v boji za mír. Jestli mi nějaký brouk připadal sympatický jako plyšový medvídek, tak to byl chroust obecný. Jeho krovky se zlatavě a sametově leskly a nevzbuzoval žádnou hmyzí fobii. A my ho sbírali a mysleli si, jak pomáháme přírodě.
Jednou na prahu dospělosti jsem si uvědomil, že se čas jeho rojení nedostavil. V mém osobním vývoji jsem to vnímal jen jako součást odžitého dětství. Dlouho, snad deset let trvalo, než mi došlo, že jsem byl svědkem genocidy, zániku druhu, alespoň v měřítku našeho kraje a že to nejspíš způsobilo kyselé ovzduší, v němž srážky pravděpodobně změnily chemii půdy natolik, že podmínky pro jeho skrytý, hlavní a podstatný larvální život, byly totálně změněny.
Po 20-ti letech se mi na okraji téhož parku kolem nosu mihnul brouk, nad kterým mé srdce zaplesalo. Jak jsem si mohl nepamatovat jeho typický let. Nebyl to však můj chroust z dětství. Byl to trošku přerostlý chroustek letní. Happy end se nekonal. Mého chrousta obecného už jsem od té doby neviděl, ale věřím, že v některých částech naší země ještě žije.
Každá generace zažívá něco, co bylo a už není, nějaký předěl, hlavně v technickém rozvoji. Tenkrát, kdy se nedostavilo rojení, zmizeli z ulic tažní koně, přibyly auta parkující u chodníků, Přestala se používat namáčecí psací pera a s nimi zmizely i hranaté nebo válcovité sklenice s inkoustem nebo červenomodré tužky a tužky různých tvrdostí.
Kopírovací papíry, pásky do psacích strojů. Rolety, pamatující válečné zatemnění, černé telefony, bakelitové zásuvky, šoufek, sklenice a pak i pytlíky na mléko, Jsou to statisíce věcí, ale jsou to jen vzpomínky a mezi zánikem vzpomínky a vymizením živočišného druhu je jen ten rozdíl, že něco mizí z života lidí a něco ze života Země.
