Césarův Řím má k dnešku stále co říct

Jedna z řad dokumentů na televizi BezvaLupa se zabývá zevrubně vývojem Římské říše. Mně zaujala na výše zmíněném dokumentu paralela vývoje v ČR s dobou nástupu diktátorů, začínající Juliem Césarem. 

Evropa jako dědic starověké supervelmoci se všemi klady i nešvary velkého společenství na společných principech si připravuje stejný osud. Procesy, které k tomu vedou, jsou stále stejné, nadčasové a neovlivnitelné.

Pokud si přejete slyšet něco o Evropě jako budovatele jistého typu socialismu, jinými chápaného jako vrcholné stádium imperialismu, asi vás zklamu. Tohle seskupení má před sebou ještě několik desetiletí, než se transformuje do něčeho jiného.

Česká republika, možná i některé další země, stojí před skutečností nekonečného patu v politických poměrech. V dohledu není žádný existující ani nově vznikající politický subjekt, který by tento stav radikálně změnil. Kde jsou komunisté se svou sekyrnickou rétorikou Klementa Gottwalda, kde je skutečná pravice se svým štíhlým státem, kde je věrohodná sociální demokracie, pokud to není protimluv.

Máme teď nový politický stav. Posílené postavení prezidenta jako méně závislého na parlamentu. A jak se ukazuje, je to dobře. Něco se mění. Pokud by se prvky přímé demokracie posílily i jinde, vedlo by to minimálně ke snížení počtu zákulisních machinací, trochu i k pestrosti na politických postech. Posílení vlivu osobnosti a také k otevřenosti.

Možná bychom se zbavili takových exotických postav typu: (málo místa, poslužte si odkazem) (http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_%C4%8Dlen%C5%AF_Poslaneck%C3%A9_sn%C4%9Bmovny_Parlamentu_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky_po_volb%C3%A1ch_2010 ) a dožili se příchodu opravdových osobností nebo zábavných demagogů.  

Zeman jako vychytralý hráč na politickém poli, svými metodami přihnul demokracii, ať už k tomu máme jakékoliv výhrady, takovým způsobem, který byl do jisté míry očekáván. Obava před jeho schopnostmi vedla ruce voličů Schwarzenberga, kterým status quo vyhovoval.

Využil limity a vyprázdněnost naší demokracie k tomu, aby prosadil řešení, která zatím v demokratickém rámci, na jeho hraně získala pro jeho osobu sympatie „prostého“ občana.

V Římě před narozením Krista také vládla nějakých 400 let republika. Jaká byla: 20-30 významných a bohatých rodin, žijících z tradice vyhání krále, si mezi sebou rozdělily zdroje římské republiky a navzájem ctily jistá pravidla, ne nepodobná mafiánským dohodám.      

Paralela dnešního parlamentu, kde několik stran má své jisté v rámci dohod. Zemanův úspěch je založen na bohorovnosti politiků. To, že na prebendy, dotace a posty dosáhnou jen někteří a ve své nenasytnosti už vyjídají republiku tak, že nezbývá nejen na budování infrastruktury ale ani na garantované jistoty, které si národ odkojený socialismem nárokuje.

Lidé netouží po diktátorovi. Lidé chtějí vymést tu špínu z Augiášova chléva. To že sklidí regulaci a tuhý režim, možná horší, než tento bordel, to je jim jedno. Možná  že motivací je podvědomá potřeba pomsty za aroganci politické moci. Zeman tuhle společenskou objednávku dobře cítí. To, že demokratické zřízení není ctěno jako rovnováha moci, ho může posunout někam, odkud nebude návratu.