Po návratu ze cvičení jsme měli jednu z mála příležitostí, odpočinout si od soustavných služeb. Jako dva druhořadí absolventi jsme rádi vzali za vděk vedením jakéhosi týdenního kurzu. Naším úkolem bylo pouze odvést frekventanty na učebny a přivést je zpět do kasáren. Opravňovalo nás to k přestěhování do prázdné části záložní budovy. Nemuseli jsme, ale zdekovali jsme se rádi a hned.
Cokoliv, co nás vytrhlo ze stereotypu, bylo dobré a my jsme si konečně odpočinuli. Topili jsme si tam podle libosti a byli krásně zašití. Hned po té přišel Mikuláš a blížily se vánoční svátky. Ten rok vyšlo na vánoční a novoroční svátky dlouhé volno. Pro nás to bylo období, ve kterém se útvarové kino nezastavilo a mělo dvě produkce denně, občas proložené živým vystoupením. Došlo i na vojenské vtípky. Ohlašovali nám pokoutní promítání švédského pornografického filmu: "Baba dala vojákovi" a když už jsme se málem začali těšit, ukázalo se, že film byl sovětský, panoramatický a jmenoval se "Balada o vojákovi"
Během těchto dní bez běžného provozu, bylo sladké nicnedělání přerušováno službami a neustálým sčítáním mužstva. Permanentní kontroly v tomto období byly nutné. Vojáci měli deprese a dovolené s opušťáky se tu nevedly. Tři dny před koncem roku za mnou najednou přiběhl zástupce velitele praporu a s šíleným výrazem mne začal zpovídat, kde že mám jakou protekci a jak nejvíce vysoko postavenou vojenskou osobu znám. Moc jsem nechápal. Že by mne odtud někdo chtěl vyreklamovat? Vypadalo to, jako bych tu byl za trest a jak se ukázalo bylo to tak. Mládenci bez škraloupu totiž sloužili v Boru u Tachova, nebo v Kadani, kde byly bojové pluky. Nás, kteří stříleli po statistických úřednících, plazili se pod celnicí do Maďarska nebo sbíhali ze západní hranice na nesprávnou stranu a dopadeni, si Soudruh hlídal v zázemí.
Vojenský rozkaz z nadřízených složek je v armádě zákonem. Nikdo na úrovni pluku jej nemohl změnit. Před základní vojenskou službou, jsem se chystal na pokračovací studia kartografie a zmínil se otci, že je škoda přerušit slibnou vědeckou kariéru střílením z kanónu. Nevím, jak to dokázal a s kým se spojil, co musel udělat, aby něco takového prosadil, i když až po čtyřech měsících. Už se to ani nikdy nedozvím. Jediné, co jsem se dozvěděl, že mám být převelen do Písku. Co jsem o Písku věděl? Jen to, že hustota tanků na čtverečný kilometr, je tam mnohem vyšší než v Čáslavi.
Vyfasoval jsem velkou polní. To byl takový legrační půlkulatý batoh s kapsami, celý ze zeleného plátna, naplněný nezbytným spodním prádlem, osobními doplňky a ramínkem, které se dovnitř nikdy nevešlo. Odevzdal jsem všechny součásti výstroje související s výcvikem a zůstala mi jen vycházková uniforma na přesun. Nevěděl jsem co mě čeká, ale radoval jsem se, že vypadnu z toho čáslavského karuselu. 4. ledna jsem vyrazil do budoucího působiště. Den před odjezdem napadl sníh na celém území republiky. S jízdenkou jsem poprvé získal i 24 svobodných hodin, které mi neorganizovali vojáci, navíc cestu přes Prahu, kde jsem měl bratra na škole a s nímž jsem si, převlečen do civilu, té několikahodinové rezervy, pořádně užil po známých hospůdkách. Několikrát jsem si zasalutoval při střetu s pražskými důstojníky a málem prozradil neoprávněné převlečení. V nejzazším možném termínu jsem v očekávání neznámého osudu nasedl do vlaku směr Písek a ten odsupěl do tmavé noci.
Související články
http://danielrehak.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=91031&bk=98434
