Byl to trochu odlišný týpek, než většina těch, co chodí holohlaví a v oranžovém sárí, a do kroku si cinkají malými legračními činelky. Přišel do kanceláře ve volné haleně, delší světlé vlasy a mošnu přes rameno.
Na městský úřad, než to zakázali, v té době chodila spousta podomních prodejců s lecjakým zbožím. Metody, které používali, byly různé. Od nátlaku, přes množstevní slevy, až po prosby. Cikánské komando s velkými taškami textilního zboží nebo s elektronikou, parta slušně oblečených hochů s obskurní kosmetikou a dokonce jeden naturalizovaný vietnamský kluk, co lákal na permanentku do nově otevřené sauny.
Tenhle byl jiný. Pěkně pozdravil a choval se, jako by mně znal. Věděl že se zajímám o exotickou literaturu, dalo se s ním promlouvat bez obavy, že by mi vnutil něco co nechci. Vyndal z mošny pěkně vypravené publikace s barevnými obálkami. Ukázal mi je a ptal se jestli jsem slyšel o hinduismu o Ašókovi. Knihy byly z rodu těch vysvětlovacích a učebnicových. Připomínaly mi biblickou dějepravu z prvorepublikové základní školy, kterou jsem zdědil po matce.
Prohlédl jsem si je a povídám: „Tohle všechno je pěkné, ale chybí tomu pravdivost náboženského zaujetí. O tyhle příručky nemám zájem. Jó kdyby jste měl Bhágavadgítu.“
Zareagoval překvapeně: „Vy znáte Bhágavadgítu? Většina lidí to ani neumí vyslovit.“
Zalovil v bezedné mošně a vytáhl knížku, na kterou jsem měl už dlouho políčeno.
Povídá: „Je to moje osobní, běžně jí neprodávám.“ Abych ho přiměl k prodeji, říkám mu: „Já ji koupím, jestli mi ji prodáte, koupím třeba ještě tuhle další“
Je mi jasné, že to mohl být obchodní trik. Prozradil mi i to, že se na mně poptal kolegyň z patra. Potvory to na mně práskly slovy: „Tomuhle my nerozumíme, ale je tu jeden blázen, kterého to zajímá.“ Nevím, jestli bych mu poskytl příležitost k nabízení svého zboží. Většinu obchodních pěšáků jsem bez milosti vyhazoval, jenomže, nebýt při jeho příchodu svědkem mimosmyslového vjemu…..
Byla to jakási prostoročasová bublina, která ho obklopovala. Představte si že jsem ji viděl na vlastní oči. Měla asi metr a půl v průměru a obklopovala ho ze všech stran. To co způsobovala, by se dalo přirovnat k pohledu do zvětšovacího skla a doprovázel ji pocit „něco jako láska na první pohled“ Ne, nezamiloval jsem se, ale ta průsvitná bublina měnila prostor kolem něj a tady jsem to zažíval v přímém kontaktu. Přinášela důvěru a jistotu, že to co nabízí není žádná šmelina. Že tomu, co nabízí, sám opravdu věří.
Souhlasil, obchod proběhl a byl jsem o třistapadesát korun lehčí. Stal jsem se spokojeným majitelem jedné z biblí hinduismu. Po přečtení jsem ji zařadil mezi ostatní duchovní literaturu. Mám tam Nový zákon v arabštině, německou protestantskou bibli, Knihu mrtvých a několik dalších skvostů. Tahle mi pomohla vnímat převtělování jako normální a logické pokračování života po smrti. Nemusím tomu ani věřit, ale víte jak klidně se s tímhle systémem žije, a jak mi pomáhá, abych se vzdal vlastní netrpělivosti a nenávisti. Teprve potom vám začne být líto těch, kteří si berou na úkor druhých. Zloději, nepoctiví podnikatelé, podvodníci. Všichni tihle se najednou stanou ubozí a hloupí, když zahazují šanci stát se v příštím životě lepší.
Ne, nestal se ze mě vegetarián, ani se nerozpakuji, když mám zabít komára nebo mouchu. Víra by vás neměla pohltit. Znáte to, když se snažíte něco vydřít za každou cenu, dílo se nemusí podařit. Každý má své místo a předurčení. Přeskočit svůj stín a vynechat karmické převtělení, vám může přivodit cukání v oku a nedej bože i rakovinu. Stálo to za to. Minimálně se mi s informacemi z Bhágavadgíty, ať už je to jakkoli umělá konstrukce vidění světa, bude snadněji umírat. A o to tady jde, ne?
