Básnění bude asi nemoc

Po letech jsem vyštrachal deníček, kam jsem zvracel svoje myšlenky. Obava "aby po mně aspoň něco zůstalo" způsobila, že jsem vám jich pár opsal.V té směsce, byly dobové agitky o zlatou klec, lyrika a nebo silné nálady, zvláště ty pochmurné, co přepadají Werthera. Milostnou poezií vás krmit nebudu a abych moc nenudil,vybral jsem jen ty krátké co vznikaly v období, kdy člověk ještě měl čas na pocity. Podivná nemoc básnění postihuje hlavně grafomany. Nebo je to neschopnost rozumově vstřebat svět?

Tak jedem!

Pátek!
Sobota, neděle,
pondělí, úterý, středa,
čtvrtek a pátek?
To je sen,
zase se celý týden těšit
na ten den.

(To jsem se určitě těšil do hospody)

Orloj,
jehož postavy
v nenávratnu mizí.
To jsou moji přátelé,
zůstanou jen cizí.
Poraďte co dělat mám?
Odejít tam?
Či čekat sám, až všechno ryzí
v propadlišti zmizí?

(Teď už nevím jistě, ale buď to byla reakce na emigrující okolí, nebo pohřeb?)

Konec roku,
chvíle pro zastávku šíleného letu tam,
odkud neznám, nevím kam,
jenom na vteřinu půlnoční
a všechno kolem sní
o lepším zítřku,
kde já nevidím nic,
než světlo zažehnutých svíc.

(Tak tohle byl určitě nepovedený silvestr. Dneska už mám radost, když se mi povede Silvestrovské oslavy ignorovat)

Živočich.
Jak houba měkká,
saje a přijímá,
jsa dosud nadobyčej tvárný.
Než, pak přijde den,
kdy otupí svou citlivost,
zapouzdří se do průhledné pecky
a letí spolu se vším
čím dál rychleji.

(ten pocit zranitelnosti duše za mlada, brrr, samej stress, sláva už to mám za sebou)

Strach
I uprostřed jasného dne
je tma.
Tma blízká i tma daleká
a kdo ji vidí, ten se neleká
toho, že je jen osamělý stín

(Bejt hrdej na strach ze samoty, to byl ale duševní kotrmelec! Jak udělat z nouze ctnost)

Poslouchej!
Mládí, Ty!
Co žiješ nadějí!
Tvůj čas není nekonenečný
a touha bezbřehá
opouští tělo jak pára kotel,
jemuž zvědavost zvedla
poklici poznání.

(To je blbý, uvědomovat si tak brzo svoje limity!)

Těžko říct, kdy Vám ujel vlak
a jestli vůbec ujel.
A co když ještě nepřijel?
A přijede vůbec?
Co je to vlak?

(To je blbý, uvědomovat si tak brzo svoje limity! Něco jako vize Alzheimera)

Přiznávám se!
Chtěl jsem dosti,
bych byl prost vší touhy,
prost vší lásky,
vší bídy,
vší složitosti.
A všechna bída byla k zlosti!
Já zbavil se jen vší.

(Další rezignační. To už jsem věděl, že nebudu ani filmovej herec natož president)

Nirvána
je klid a stín,
nevím zda bdím nebo sním.
Vidím všechno nebo nic?
Živý nebo mrtvý? Víc!
Tělo, mysl tvoří ve mně
Oheň, Voda, Vzduch a Země.

(Tak tohle mi jde pořád. Čumět do blba, to chce trénink)