Aritmetika života

Také jste se někdy zamýšleli nad tím, že se v mládí dny tak vlekly a čím jsme starší, dny jsou tak krátké, že v nich málo stihneme? Kdesi jsem zaslechl, že vnímání času je poměřováno délkou prožité doby. Potřeboval jsem to nějak uchopit.  Asi by se hodila nějaká matematická funkce s limitou v době úmrtí, ale na to jsem byl ve škole moc nepozorný.  Tak jsem si vymyslel takovou myšlenkovou berličku. Po prvním roce života nás čeká další rok, jehož délku známe. Znamená to, že po prvním roce máme za sebou polovinu života. Ve dvou letech bude příští rok třetinou, kterou přičteme k té polovině. Ve třech letech to bude čtvrtina pak pětina atd.  V padesáti vážení k těm zlomkům přičítáme už jen padesátinu.

Podle všeho máme po základní škole 90% vnímaného času za sebou.
Vždyť mateřský jazyk jsme se dokonale naučili za první 3 roky života. Není divu, když to trvalo tak dlouho a ještě do prázdného mozku.  (angličtinu dřeme řadu let a stejně je poznat, že jsme cizinci) 
Proč jsou kamarádi z dětství tak důležití? Známe je přece tak dlouho...
Proto asi dospělí emigranti nesplynou s novým prostředím dokonale. Jejich vzpomínky z dětství jsou převážnou částí života.
Psychologickou stránku věci jsme si probrali. Motivace k činům a chuť je vykonat, ale také souvisí s fyziologií. Čím jsme starší, ubývá nám energie. Tato Vis vitalis není nic jiného než hladina hormonů. Když nás začne unavovat i to že jenom vegetujeme, jsme na nejlepší cestě umřít. Takže nám asi nepomůže ztráta paměti, abychom si zase znovu prožívali svých 90% života. Chtělo by to ještě vitamínové a hormonální injekce, nějaké ty plastické operace a stejně budeme pro teenagery neviditelní. Proč? Na to mám také legrační teorii, ale to si nechám na příště :-)