Alois

Také jste si všimli, že stále potkáváme některé lidi sdílející s námi čas a prostor a aniž bychom je znali, začneme je vnímat a postupně skládat střípky informací, vykreslují sice omezený, ale přesto navazující příběh. 

Několik takových se pohybuje i v našem městě. Možná o mně ani nevědí. Vídám je z automobilu, při pravidelných jízdách do práce a z práce, kde je člověk přece jen trochu neviditelný. Možná jsem pro některé také jen podobný případ a mají-li sklon ke spekulacím, kdo ví, co si o mně myslí.

......

Do této kategorie mi teď zapadla stará osamělá paní. Každé ráno stojí před naším domem, s taškou pamlsků vyhlíží “svou” kočku. Podle volání a výrazu tváře při setkání s kočkou to paní asi považuje za přátelství. Přesto je to vlastně vazba, založená na pavlovovském reflexu, kdy se k sobě připoutaly dvě bytostí toulající se po sídlišti, které si navzájem plní vlastní potřeby. Jedna chybějící vztah a druhá plné břicho. Která z těchto dvou odejde dříve do věčných lovišť, je otázka, kterou řešit sázkou by bylo cynické.

To co jednoho dojímá, druhého odpuzuje. Pokud někdo vnímá kočku jako pochodující Pandořinu skříňku plnou nemocí, může být rozhořčen, že kočku krmí. Kde jsou doby sladké nevědomosti, kdy děti hladily všechny kočky, i ty prašivé, aniž by tušily, že přijímají zárodky toxoplazmózy a jiných parazitů, ovlivňujících nejen zdraví, ale i chování oběti.

……

Dalšího spoluobčana dlouhá léta vídám porůznu na sídlišti, brzy po ránu. Od věku, kdy dokončil nějaké to učiliště. Postává vždy poblíž páteřní komunikace a čeká na odvoz mikrobusem nebo autem s dalšími, do montérek oděnými dělníky, odjíždějíc kamsi na nějakou stavbu.

Pracovně jsem si ho nazval panic.  V obličejích některých lidí je už od mala patrné, že se v životě neztratí, protřelost, frajeřina, potměšilost jim kouká z očí. Některé vlastnosti je prostě vidět na první pohled. Na tom “mém” byla jeho čistota tak průkazná, že nebylo pochyb. Bez informací o jeho životě po práci, se jevil jako ztracený člověk bez přátel, vztahu a zázemí, s tichou a klidnou povahou.

Kdybych se víc zajímal nebo pátral, mohl jsem zjistit, že, i když má na tváři ten mladistvý ruměnec, který signalizuje nesmělost a klid, že už dávno má manželku a děti. Klidně mohl být přistižen při nějaké krádeži a i když nemusel být v kriminále, mohl být odsouzen k podmínce.

Jen jako příklad, jak se člověk může mýlit.

……

A teď k tomu Lojzovi z nadpisu.  Samozřejmě, nevím, jak se jmenuje, ale už tak 15 let díky pravidelným cestám v určitém čase ho vídám cestou k domovu nejprve s rodiči a teď jen samotného. Byl tak nepřehlédnutelný, že jsem si ho pojmenoval. Žádné zvláštní informace o něm nemám, ani nevím, jak si stojí on nebo jeho rodiče, ale jeho divoký vzhled ve mně vyprovokoval pokus o dedukci po vzoru Sherlocka Holmese.

Když mu bylo tak patnáct, byl to hubený kluk. Neustále doprovázel rodiče, kráčející vedle sebe tak, že na něho už místo nezbylo a tak úslužně a s obavami běžel za nimi, aby jim vyhověl a splnil jakýkoliv úkol. Rodiče byli v pokročilém věku. Z letmých setkání jsem získal dojem, že nejspíš měli něco společného s českými drahami. Otec, vysokého vzrůstu, vypadal na celkem spořádaného chlapíka, trochu omšelý, s výraznými rysy v obličeji, které onen chlapec podědil.

Drobná ušmudlaná šedovlasá paní chlapci do vínku přisoudila onu zapranost, kterou na stejně nepestrých a výběhových šatech bezdomoveckého designu nosí dodnes.  Asi by s tím oblečením “co dům dal” na diskotéce úspěch nesklidil. Co jej ale činilo již tehdy pozoruhodným, byla neuspořádaná drátěná máničkovská kštice, na níž někdejší nádražácká brigadýrka působila dost nepatřičně a ani délka vlasů nepomohla, aby se zařadil do proudu obyčejných teenagerů.

Jak jdou roky, jako by se nic kromě věku na Aloisovi neměnilo. Stejné šaty, stejná kštice, teď už prokvétající šedinami. Večer je ulice pod knihovnou prozářena zapadajícím sluncem a jeho nezaměnitelná silueta, vždy mezi 19-20 hodinou mně upozorní, že se blíží další letmé setkání. Obtížen dvěma nákupními taškami spěchá do bytu pod skalou. Jen rodiče někam zmizeli. Možná některý z nich ještě žije a on se pěkně stará a ze sociálního příspěvku nebo důchodu nakupuje potraviny.

Ne že bych si to cíleně připravoval. Jednou se mi pravidelné pojížďky předběhly a já se ocitl v supermarketu, do kterého si Alois chodil každý den pěšky pro proviant. Protože jsem se za jeho nákupní vozík zařadil u kasy, nemohla mi uniknout skladba potravin, jimiž zásoboval sebe a možná i některého z rodičů. Několik sáčků mouky a luštěnin by napovídalo, že je mu vařeno nebo si sám připravuje jídlo.

Chleba žádný, zato piv asi osm. Je to tolik, aby se s nimi dalo bez větších obtíží zvládnout ty necelé tři kilometry. Koneckonců i pivu se ne nadarmo říká tekutý chléb. Mezi těmi několika kousky zboží, které skladbou i množstvím zařazovaly Aloise do skupiny sociálně slabších, vynikala lahev vodky. Typ jsem neviděl, ale podle lahve mohu potvrdit, že to nebyla ani Finlandia, ani Absolut. Samozřejmě že ho nepodezírám z alkoholismu a předpokládám, že i on může slavit nějaké to jubileum. Pěkně si to celé narovnal do dvou nákupních tašek a za půl hodiny jsem jeho siluetu zahlédl na obvyklém místě.

Je dobré znát rozdíl mezi fabulací, spekulací a dedukcí. Koncovky mají stejné, ale je to cesta od lži a fantazie k logice a pravdě. Každý žije nějaký život, z toho Aloisova znám jen pochůzku do obchodu a ubývání siluet. Jaký má Alois život doopravdy, vám nepovím. Bylo by dobré všechno v životě správně pojmenovat a rozlišit. Byly to jen pocity, nálady, zážitky a trocha fantazie

Kamarád mi vždycky kladl na srdce. “Nespekuluj!” Myslím, že jsem toho tady naspekuloval a vyfabuloval až, až.