Trvalý přísun negativních zpráv je norma. Nikoho už to neudivuje. Koho by zajímaly pozitivní zprávy, že? Ale jsou všechny zprávy skutečně jen negativní?
Například taková Kate. Asi už porodila toho následníka. „Všichni“ se radují a tak je to zpráva nejspíš pozitivní. Já však jako vystudovaný marxista vím, že se narodil další vykořisťovatel do pohádky pro občany. Zase to prodlouží prohnilou monarchii a její kapitalistickou nadstavbu.
Nebo taková Nagyová, „To je dobře, že ji konečně zašili.“ Slýchám kolem. Ale pro její příbuzenstvo, dceru a potvrzeného milence Petra je to zpráva nemilá. Mezitím je už propuštěna a spousta lidí je zklamaná, že se to zase nedotáhlo až ke kriminálu.
Takhle bychom mohli pokračovat s jakoukoliv zprávou, a vždy nalezneme ty, kteří ji vítají jako pozitivní a jiní jako špatnou. Co je vlastně kritériem?
Mohli bychom jako měřítko použít poměr mezi počtem těch nadšených a těch zklamaných. Ne, že by se to dalo spočítat, ale odhad poměru by mohl být součástí takové zprávy, aby si každý mohl udělat představu, kolika lidem zpráva udělala dobře a naopak.
Blbost, co? Zkusíme jiný pohled na zprávy. Tím může být úspěšnost a neúspěšnost zprávy pro jejího vydavatele. Tady vůbec nezáleží na obsahu, ale na „oslovitelnosti“ zprávou.
Krásným příkladem je neuvěřitelná Live story někdejší zpěvačky Ivety Bartošové. I zapřisáhlí čtenáři zadních stran novin (sport), studující, či vědci, jsou magickou silou přitahováni k této reality šou. Tady se ukazuje, že měřítko pozitivity a negativity je úplně upozaděno a hlavní příčinou úspěchu zprávy, je její abnormalita.
Příběh se liší od obyčejného, všedního života nás, bezvýznamných, a jsme rádi, že v tom nefigurujeme osobně. I když, jak kdo. Neštěstí druhých posílí. Takže pozitivní pro jednotlivce, ale negativní pro lidstvo. Zášť, závist, škodolibost. To jsou cíle bulvárních zpráv.
Jak zto hoven? Řešení je stále stejné. Vypnout televizi, nekupovat noviny, odmítat fámy, žít přítomnost. No jo, ale o čem si budu s Lojzou povídat u piva, na rybách? Vždyť nebe je tak nudné.
