7. Nebyls‘ v Rusku tak neraď. Puť damoj

Výplata 80ti rublů za brigádu byla doprovázena diskusí, co za ně můžeme získat. Ekvivalent někdejších 800 Kčs se za tři neděle roboty nezdál mnoho, ale v Sovětském svazu byly cenové relace nastaveny na poloviční výdělky než v ČSSR.

Pokrov na Nerlifilm Andrej Rublev

Slíbený zájezd na Krym, později změněný na Leningrad a nakonec nahrazený nabídkou na organizované výlety do okolí Vladimiru za 40 rublů, jsme odmítli. Pár loňských harcovnic pak podlehlo falešnému tvrzení, že doma za vydělané ruble dostanou bony. Třely bídu zbytečně a přivodily komplikace při zpáteční cestě.  Ubytování na koleji bylo zajištěno a tak jsme si zajistili výlety běžnou dopravou, do některých měst do okolí.

Setkali jsme se krátce po návratu z brigády s děkanem pedagogické fakulty. Žoviální a blahosklonný pán nás uctil čajem se silnou příchutí chlóru a pjěsočnikem, což byl neuvěřitelně tvrdý dort s písčitou krustou, který se lámal úplně jinde než pod nožem při pokusu rozdělit ho na 20 dílů. Když sám sebe pochválil jak je o nás postaráno, neodpustil jsem si připomínku, že není vsjo v porjadke. Že za slíbenou puťovku na Krym nám předhodili podřadné výlety. Proměna důstojné osoby na vzteklého dědka, nezvyklého na odpor byla obdivuhodná. Něco zamumlal, zvedl se a odkvačil. Ponechal nás o samotě dodávit pjěsočnik a čaj s chemickou příchutí. Bylo to symbolické.  Dneska bychom mu dali přezdívku Chemický Alí

Nádherný kostelík Pokrov na řece Něrli byl v zelené nivě velmi fotogenický, když jste ovšem našli místo, ze kterého zakrýval sloup vysokého napětí a dodatečně retušovali dráty. Zajímavější byla cesta do Suzdalu, gigantického skanzenu s funkční zvonohrou. Pozorovat (s jednotlivě prodávanými čokoládovými bonbóny na jazyku) zvoníka, jak s pomocí několika šňůr vyťukává do velkých zvonů internacionálu, to byl mocný zážitek. Gus Chrustalnyj, město lákající nás svým exotickým názvem, nám už nebylo dopřáno. V Teplicích byla po něm pojmenována ulice a nešťastné babičky, neschopné pochopit, natož vyslovit, pak na úřadech hlásily bydliště v Chroustové. Gus Chrustalná - tomu říkám adresa!

Mezi výlety jsme měli ve Vladimiru možnost v závodním klubu fabriky na kuličková ložiska, shlédnout neskutečný baletní výstup družebního amerického souboru, který tito účinkující, vyrůstající v nepřátelské imperialistické cizině, zakončili živým obrazem, složeným z hromady mládeže, oblečené v rudá tílka s nápisem CCCP a se srpem a kladivem. Tolik vzájemného obdivu dvou supervelmocí šlo obtížně strávit.

Další porci umění jsme objevili ve výtvarné galerii u městského parku. Bylo tam spousty krásných obrazů socialistického realismu, ale ten, co mám stále před očima, na mně působí dodnes. Ukazoval cestu předrevolučních rolníků na pole kolem zbohatlického statku, na jehož zápraží chlastala vznešená společnost kulaků v kožiších, ověšená zlatem a smála se jim. Být okresním tajemníkem strany, dostane ode mne ten chudóžnik orden Lenina.

Už jsme si mysleli, že v Sovětském svazu nejsou žádné hospody. Nakonec jsme navštívili na objednávku opravdovou restauraci, se vším ruským luxusem. Rudý plyš, dokonalá obsluha a vodka s kaviárem. Rozhodně žádná IV. cenová skupina.

Opouštěli jsme Vladimir s vidinou důkladné návštěvy matky ruských měst - Moskvy. Ubytovali nás kdesi na periferii (tu už jsme znali) v kolejním paneláku a hned večer jsme jeli poprvé moskevským metrem a stanuli na Krasnoj ploščadi. Lidi! Bylo to tam přesně takové, jak nás to učili v hodinách ruštiny. Osvětlené večerními červánky, takže bylo doopravdy rudé a nádherně se lesklo. Každý večer na hodinku vyháněli návštěvníky za účelem očisty. Liduprázdné náměstí ještě umocňovalo pocit, že tudy kráčely krvavé dějiny. Do brány kremelské zdi vjela černá volha plná aparátčíků, kousek od místa, kde ten rok přistál Němec Mathias Rust s malým letadlem a sesadil tak velitele vzdušných sil. Moje představy se zhmotnily a předčily očekávání. Mohl bych se postavit doprostřed a zavřít oči a opakovat si. Muzěj V.I.Lenina, naproti pohádkový chrám Vasila Blaženého. Vlevo Kremelskaja stěná s Mausoleem (denně se tam stojí fronta na myší olej) a napravo GUM (gossudarstvennyj univermag, kde jsem konečně sehnal benzínový vařič).  Na Spasské věži zrovna odbíjela zvonkohra melodii „široká strana maja radnaja“ Udělat dojem Rusové umí.

Druhý den tuzexová část výpravy odpočívala a šetřila, ale my jsme nelenili a pořídili si okružní jízdu centrem Moskvy. Naše průvodkyně s průvodkyní vyhlídkového autobusu, nás zásobovaly informacemi po cestě lemované státními budovami s onou špičkou, co známe z Dejvic jako hotel Internacionál, desetkrát znásobenými počtem i velikostí. Těšili jsme se na Leninskie gory, kde jsme údajně měli pochopit duši ruského člověka. Nebyly to žádné Alpy. stačilo pár desítek výškových metrů na pahorek s Lomonosovou univerzitou (Kdysi jsem byli dotázán, kterou že školu jsem vystudoval. Přece „Universitět imeni Karla.“ ...... „I kakova Karla? Marxa?“) Na budovu univerzity jsem se těšil z prozaického důvodu. Nějaký ruský vědec totiž vypočítal, že kdyby jste ve všech jejích místnostech strávili po pěti minutách, byli by jste tam 60 let. Žertovná představa.  

Na vyhlídku přijížděly autobusy s turisty a pár se jich už kochalo pohledem na Moskvu. Skupina hodně přestárlých Američanek měla ve svém středu dámu, která evidentně potřebovala napít. Všude v ruských městech jsou automaty na gazírovanou vodu (sodovku), kam jste tenkrát strčili pár kopějek a do veřejné sklenice natekla. Na Leninských horách také. Byla tam taková zvláštní bouda, kde zřízenec rozměňoval drobné na ještě drobnější. Jenomže Američanka měla pouze dolary. Jeden takový papírový dolar strkala do okénka a zřízenec ho zase strkal ven. Nerozměním a nerozměním. Zajímavý svět, kde dolar nic neznamenal. Paní byla už na hranici kolapsu. Zželelo se mi jí. Sáhl jsem do kapsy a na pultík směnárny vysypal už nepotřebnou směs kopějek různých hodnot. Paní mi pak vděčně vnucovala onen zbytečný dolar. Chvilku jsem odmítal, ale pak jsem ten nejvýhodnější vexl mého života provedl. Šel jsem k zábradlí za onou boudou vyhlížet duši ruského  člověka.

Náhle mi kdosi zatahal za rukáv. Ze dveří oné boudy mi onen „směnárník“ šeptal „Čelověk! Daj mně dolar, pomenim.“ Považoval jsem dolar spíš za trofej a nehodlal ho utrácet, natož směňovat. Odbyl jsem ho a dál hleděl do dálky. Za chvíli mně znovu něco zatahalo za rukáv. Už to nebyl směnárník, ale milicionář. Ten hajzl mně udal!! „Vy palučil valutu?!“ Chvíli jsem dělal hloupého a že nerozumím, ale pomoci nebylo. Popadl mně za rameno a začal tahat z naší skupiny. Viděl jsem, že jde do tuhého a hned jsem oprášil znalost ruštiny a začal vysvětlovat, že jsem innostraněc, že jsem nic nesměnil, že to byl padarok!“ Vytáhl a vnucoval jsem mu ho. Všechno marné. Milicionář si mně chtěl odvést. To už si toho všimli i moji studenti a povolali průvodkyni. Scénka jak z Ladových obrázků. Začali se o mně přetahovat. Na jedné straně milicionář a udavač, za druhou ruku obě průvodkyně a studenti. Měl jsem u sebe doklady všech účastníků brigády a večer jsme měli odjíždět domů. Představa, že tu všichni ztvrdneme  a že budu označen za vexláka, notabene před studenty, mi vehnala krev do tváří. Nakonec se to urovnalo, milicionář rezignoval před přesilou a zklamaný udavač se zavřel do své ulity.

Odjížděli jsme z hor a cestou jsem vysvětloval studentům jak se to seběhlo. Pochopil jsem duši ruského člověka? Nechci domýšlet. V autobuse sedělo i několik ruských občanů a jeden mladík se mi tak divně koukal pod nohy. Po vystoupení z autobusu jsem zjistil, že ten dolar nemám  a vytratil ho z kapsy. Asi dál rozséval neštěstí po Moskvě.

Nastoupili jsme do vlaku zamávali statečné průvodkyni a vyjeli k domovu. Protože náš vlak projížděl Zakarpatskou Ukrajinou, v místě někdejší hranice ČSR jsme si přiťukli s přáteli kapesní Becherovkou. 
Cesta domů do Československa už měla proběhnout v klidu, ale na hranicích pasový úředník sdělil, že vyvážet ruble nělzja. Cožpak o to, většina si vezla dalekohledy, vrtačky, foťáky a suvenýry. Skupinka děvčat, která si pro vidinu valutové směny vydělaných peněz (nesmysl, nešlo to) odpírala radosti i strasti cestování, zesinala.

Nakonec to vyřešil sám oficír. Velkoryse mávnul rukou a vypustil těch pár rublů do světa.

Konec.