2. Nebyls‘ v Rusku tak neraď. Pasjolok Centralnyj.

Třetí den nás čekal odjezd do goroda Vjazniki družebního města Děčína. Tentokrát vlakem.  Komsomolci nám zakoupili běžné lístky a jelo se směr Gorkij. (dnes Nižnyj Novgorod).

Cestou jsme se dozvěděli, že cestovat sice můžeme, ale že jen některá města nejsou zakryta (zakázaná) pro cizince. Byli jsme natěšeni, že se podíváme ve volných dnech do Gorkého, ale to nám nebylo dopřáno. Rozmístění zakázaných měst bylo tak šikovné, že jsme bez doprovodu prakticky neměli šanci se kamkoliv dostat.

Pasjolok Centralnyj, kam jsme po několika hodinách jízdy dorazili byla umělá obec vzniklá kolem kravína mezi blízkými obcemi (Luknovo, Namestovo, Vorobljevka), poblíž nádraží, které bylo tak daleko od města Vjazniki, že u něj, asi pro ty, kteří nedošli až do města, vznikla obec Novovjazniki. Střed Pasjolku se sestával z administrativní budovy kolchozu, pošty s univermagem (smíšené zboží), jídelnou (stalovaja) s ubytovnou a výstavním potěmkinovským kulturním domem, jehož velkolepá fasáda zakrývala pouze kinosál. Ke kulturáku vedla alej z jeřábů a pouličního osvětlení, za kterou by se nemuseli stydět ani v krajském městě. Jeřabiny na nich byly jedlé, ale jen namátkou. Byly mezi nimi takové, které zkroutily ústa trpkokyselostí. Řešili jsme jimi nedostatek vitamínů, proto ta zkušenost. Uprostřed aleje byl nádherný pomník rudoarmějce. Tento ovšem nebyl rudý, ale natřený stříbřenkou a vylézal do půli těla z černě natřeného betonového bloku stylizovaného jako šutr. Vztyčená ruka hrdinsky třímala dokonale vybarvený samopal a byla dvakrát delší než druhá, připomínal, že hrdinství se nevyhýbalo ani postiženým. Pomník stál za věčným ohněm, planoucím ze středu žulové hvězdy. Věčný byl jen asi tři dny. Potom ho nějaký komsomolec po grilování uhasil tělem panenky, zbavené všech údů a hlavy. Během našeho pobytu už se nerozhořel.

První co nás zaujalo, bylo množství much, které byly všudypřítomné. Byly i v ubytovacím prostoru nad jídelnou a obchodem. Tato kamenná stavba měla dřevěné patro, nejspíš dost staré a proto rozeschlé tak, že mouchy volně prolínaly stěnami, mezi nimiž nebylo žádného zateplení. Bylo tam neotvíratelné okno s malou větračkou, ve které byla síťka na mouchy, ale rozříznutá napříč. Pokorně poté vyspravena provinilým komsomolcem tak, že drát byl prostrkován podél trhliny  do dírek, kterými by proletěl i vypasený sršáň. Stěnou profukovaly i západní větry a protékala voda střechou do našich kravat (postelí)

Mouchy byly avizovány už doma a doporučeny mucholapky, které jsme hned rozvěsili. Za celý pobyt se chytly celkem tři mouchy. Mucholapka po vzoru súdánského řízku, který nemusel utíkat před hladovými obyvateli říkala zřejmě spěchajícímu suchému chlebu: „Meňá něznájut mně něnúžno ubegať.“ Ostatní statisíce much ignorovaly toto rafinované zařízení tak úspěšné v Čechách a sedaly si na všechno možné i na nás. Polední spánek nám zajistilo pouze prostěradlo, přetažené přes hlavu. Když jsme později viděli kravín, pasovali jsme ho na úspěšnou pěstírnu much, zcela zakrývajících v černé bzučící vrstvě hnůj, vyvážený vozíky za budovu.

Výhled z ubytovny byl na ulici Těchnologičeskaja, jejíž povrch byl pokryt hromadami hlíny porostlé heřmánkem a kterou tvořily dvorky dřevěnic a chlívků. Prostředkem ulice šlo elektrické vedení na různě nakloněných sloupech. Jako všechno vertikální ve Vladimirské oblasti se od svislice odkláněly sloupy veřejného osvětlení i dřevěné domy. Možná to bylo písčitým podložím, ale vsadil bych se že k dělníkům tam olovnice ještě nedorazila.

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/47914/3-Nebyls-v-Rusku-tak-nerad-Pasjolok-Centralnyj-Pokracovani.html