Představte si stádo antilop. Na jedné z nich je něco divného. Jako by se nedokázala soustředit na pastvu. Neustále zvedá hlavu. Úzkostně se rozhlíží kolem a vyruší ji jakýkoli zvuk. Stále je ve střehu...
Ve stínu nedalekého stromu uvidí něco pruhovaného. Cosi se rychle mihne… Začne běžet jak o závod ... a celé stádo společně s ní. Myslí si ostatní o té antilopě, že je blázen? Nutí ji její přátelé antilopy, aby navštívila psychiatra a nechala si předepsat pilulky, které by brala vždy po ranní pastvě?
Je psychická nevyrovnanost evoluční výhodou?
Úzkost měla a má nezastupitelný význam z hlediska přežití, stejně jako její brácha strach. Kolik nesmyslů byste byli schopni udělat, kdybyste se nebáli? Tento nástroj těla přitom funguje tak spolehlivě. Pokud jste celou svou osobností a aktuálním stavem zralosti závislí na názoru většiny, pak vás strach při výstupu na schody pódia svou silou téměř ochromí. Strach však přemůžete a vystupujete po schůdcích dále? Vědomí vypíná úplně a vy omdlíte. Snaha o racionální kontrolu je krátká a nic nezmůže. A je to tak dobře.
A jak je to vlastně se smutkem? Vždy se mi vybaví obraz, jak na pohřbu babičky nabízejí již dospělé vnučce antidepresiva, aby nebyla smutná. Nebo módní záležitost brát pilulky na vše, od rozchodu s dlouholetým partnerem až po neúspěch v zaměstnání. A přitom právě smutek je ten lék, který léčí, pomáhá nám překonat těžká období života, pozastavit se, zhodnocovat, sebrat síly a vytvořit si plán do budoucna. Co se asi stane s organismem, když tento přirozený lék, smutek, potlačíme chemicky. Krátkodobě se nám určitě zlepší nálada, z dlouhodobé perspektivy spíš vytváříme věrné zákazníky psychiatrických ambulancí a předražených pilulek.
Horší je o tom přemýšlet, než prožívat vlastní pocit
Nepleťme si strach, úzkost a smutek s tím, co prožíváme, když tyto pocity přijdou. To by se spíš dalo nazvat pocity nadruhou, naše hodnocení těchto přirozených pocitů. Často trpíme úzkostí a strachem z toho, že pociťujeme strach nebo úzkost. Anebo jsme smutní z toho, že právě prožíváme smutek, když nám ostatní tvrdí, že normální je být veselý, myslet pozitivně...
"Prožil jsem v životě strašné věci, z nichž některé se skutečně staly." Mark Twain.
Vždy máte na výběr. Až se příště budete něčeho bát, můžete se snažit strach potlačit (asi víme, jak taková snaha dopadne), nebo si uvědomit, jakou evoluční výhodu právě tento pocit dal naším předkům, a být za to vděční. Netvrdím, že je to tak snadné. Už nežijeme v buši a dnešní doba nabízí jiné podmínky a požadavky pro přežití. Je ale dobré s pocitem vděčnosti začít a odrazit se od nastavení, že se nic špatného neděje, naopak. A pak teprve se posunovat dále, ovšem s již zažitým respektem k sobě samému a velkou sebedůvěrou. Samozřejmě, že dnes jsou statisíce let vyvíjející se evoluční mechanismy zastaralé. Je ovšem dobré o nich vědět, zejména o době, po kterou se vyvíjely. To nám umožní rozumně s nimi pracovat. Přemýšlejte o tom, až se příště naštvete na šéfa...
