Ústavní soud: pohlaví není názor

Pan prezident zveřejnil, jak bude vybírat kandidáty na ústavní soudce. Jmenoval komisi složenou ze sedmi právníků a oslovit chce desítky institucí, aby mu navrhly vhodné kandidáty. 

Přeje si genderovou, regionální, politickou a generační pestrost.
Tento způsob výběru vypadá moderně a transparentně, čímž připomíná výběrová řízení na ředitele státní instituce nebo na stavební firmy. Nepochybuji, že mu nepoučená veřejnost s médii stále ještě okouzlenými výsledkem volby za tento krok předpisově hlasitě zatleská. Proslýchá se dokonce, že předseda Senátu prezidentovi přislíbil, že mu všechny jeho kandidáty bez problémů odsouhlasíme. No, uvidíme. Vyčkejme ještě. Třeba mě se nikdo neptal.
Takže mávat se tedy bude genderovou, regionální, politickou a generační pestrostí. Ale copak Ústavní soud jedná jen o věcech pohlaví, věku, politiky či regionů? Různorodost je přirozeně žádoucí ve všech kolektivech a rozhodovacích orgánech, ale věk, pohlaví, druh práce a region jsou jen nejviditelnějším formálním kritériem. Mnohem důležitější jsou ale úplně jiné parametry, o nichž Hrad vůbec nehovoří, což značí, že pro prezidenta nejsou rozhodující. A to je pro mě zjištění alarmující a trochu smutné. Prezident nemusí být právníkem, podobně jako nemusí být ekonomem, až bude jmenovat členy bankovní rady. Jeho poradci by mu však měli sdělit cosi zásadního o různorodosti odborných pohledů a jejich vlivu na soudcovo rozhodování. A právě z hlediska této různorodosti by měl být Ústavní soud co nejpestřeji namíchaný.

V právu existuje řada škol a metodologických přístupů, které vedou své nositele k odlišným praktickým výsledkům, vyjádřením, rozhodnutím a preferencím. Pohled na právní řád a ústavnost může být konzervativní i progresivistický, pozitivistický i přirozeněprávní, aktivisticky lidskoprávní i opatrně občanskoprávní, sociálně konstruktivistický i minimalistický. A především z těchto úhlů se i ústavní soudci zabývají podáními, která jim přistanou na stole. Z tohoto pohledu ani sama výběrová komise (učeně nazvaná Konzultační panel) není složena příliš barvitě ani zajímavě a těžko lze při jejím zasedání očekávat vášnivé debaty, v nichž by se názoroví oponenti utkali u obhajob svých případných nominantů. Příliš koncepčnosti a invence nelze očekávat ani od právnických institucí, které pan prezident vyzve k podávání nominací. Soudci pochopitelně navrhnou soudce, advokáti některého svého kolegu a vysoké školy akademiky. Jaká škoda, že zadání neznělo přesně naopak: navrhnout kandidáta z úplně jiné profese, z jiného právního oboru. Teprve takový způsob by aspoň trochu eliminoval zákulisní tlaky a osobní kariéristické zájmy.
Takto je výsledek předem očekávatelný: S ohledem na politické zaměření prezidenta a složení Senátu budou všichni vybírající podvědomě preferovat liberálně založené provládní kandidáty, což povede pro příštích deset let k jednobarevnému složení nového Ústavního soudu, ignorující polovinu veřejnosti, která aktuální vládní koalici nepodporuje. Výsledkem bude hrozící reálný problém a bublající nebezpečí přílišného aktivismu nejvyšší české soudní instance tak bude dokonáno.
Nicméně stále ještě není nic definitivně ztraceno. Pan prezident si možná tyto argumenty zamyšlení sám nepřečte, ale třeba se jím inspiruje některý jeho poradce pro justici a vysvětlí panu prezidentovi, že by měl mnohem přesněji popsat zadání pro výběrovou komisi. Jak založené jedince, v jakém pořadí, v jakém složení a poměru prezident hledá a jaký skutečně chce nový Ústavní soud mít. A hlavně by se do výběru měl sám na vlastní odpovědnost zapojit, ne to alibisticky hodit na „odborníky“. Zvolen byl Petr Pavel, ne jeho konzultanti. A žádné výběrko prezidenta nezbaví odpovědnosti za budoucí podobu Ústavního soudu.
Já osobně bych dodala ještě jednu podmínku, jež se pojí s charakterem kandidáta: musí být statečný, mít názor a stát si za ním. Nesmí se bát, nesmí se bát projevit se a vydat rozhodnutí. To mimochodem v dnešní době plné výmluv a vyhýbání není málo. A ještě něco: můj kandidát nesmí být svině, prevít, parchant, křivák, podvodník, nemrava a lhář. Líbilo by se mi, kdyby takový byl každý soudce. A takového soudce by si, jak věřím, přál prezident sám, kdyby měl soudce o jeho věci rozhodovat. A protože budu jednou z těch jednaosmdesáti, kdo složení Ústavního soudu přímo ovlivní, toto jsou moje podmínky, z nichž slevit nehodlám.
V naší republice je přibližně 50.000 právníků. To je zjevně množství, z něhož lze dobře vybrat. Můj kandidát musí být čitelný a přímý. Nesmí se vyhnout odpovědi na položenou otázku. Jeho slovo má být ANO nebo NE, nikoliv obvyklé právnické „přijde na to“ anebo dokonce „záleží na tom, na které straně pravda stojí“.
A ještě jednu důležitou věc by měl prezident vyjevit zcela jasně. Někteří uvažovaní kandidáti jsou ústavními soudci už dnes. Mnozí při své kandidatuře horlivě tvrdili, že by podpořili jednomandátový systém, tedy volbu jen na jedno desetileté období. Jsem zvědavá, kdo z nich teď po deseti letech změní názor a bude mít zájem ten právnický vrchol naopak opakovat.
Ráda bych znala pohled pana prezidenta: zda svým výběrem umožní opakovaný mandát, či zda se jasně vysloví proti němu. Teprve pak uvěřím, že své volání po transparentnosti a diverzitě myslí vážně.  Psáno pro Českou justici