Stát by měl zakázat úplně všechno

Stát zakázal dětem prodávat ve škole cukrátka. Cukr je totiž nezdravý, jde na tloušťku a svádí malá neviňátka k domněnce, že život je sladký a neškodný jako cukrkandl. 

Další na řadě bude kofein, který způsobuje závislost, vedoucí k planým řečem zejména u pražských kavárníků. Hned poté stát zakáže kouření v restauracích. To je zajisté v pořádku, protože nebudou-li mít kuřáci kde provozovat své smradlavé mši, určitě už si nikdy nezapálí.

Pak stát přikáže chodcům nevycházet bez lucerny, protože dnes si kdejaký hejsek chodí, kam ho napadne, a řidič aby měl oči otevřené a ani na okamžik si v měkkém kokonu auta neodpočine.

Stát namontuje kamery na každý roh, odposlechy do telefonů a očka do televizí, což je chvályhodné, neboť kdo je nevinný, tomu snad drobné šmírování neuškodí.

Oblasti zákazem dosud neupravené jsou pro stát obrovskou výzvou: je přece ještě tolik situací, v nichž lze učinit voličův život lehčí, zdravější, bezpečný a radostnější. Například všechny existující a vysoce rizikové závislosti - láska, dobrý film nebo kniha, úsměv, víra či naděje. Každá z nich vyvolává emoce a ty jsou v našem sterilním světě zastaralé a zhusta člověku škodí.

Stát by se neměl v žádném případě nechat od rozdělané práce odradit. Měl by dál usilovat o naše zdraví a z života postupně vylučovat vše, co nám neprospívá. Třeba takové líbání – je nehygienické, neefektivní a vyvolává někdy stud a jindy bezuzdnou závist přihlížejících.

Další na řadě by mělo být lyžování – kdo se nezraní po cestě na hory, při sjíždění kristiánek či v hádkách o přednost v jízdě, toho finančně zničí cena povinné výbavy a vysokohorská přirážka. Celá koncepce sportu je vůbec na pováženou, neboť soutěžením je zákonná rovnost jedinců porušována, shromažďování diváků navíc nebezpečné a konce sportovců přinejmenším invalidní.

Stát by měl zakázat zejména život – navzdory usilovné snaze legislativců po celá staletí totiž bez výjimky končí smrtí. 

Psáno pro Právního rádce