Proč se vraždíme v rodinách

Muž sekerou zaútočil na matku a sestru. Sourozenci se škorpili o majetek, až sestra bratra napadla nožem; muž zranění podlehl. Chtěla se s ním rozvést, on to neunesl, a tak ji zabil.

Nestála o něj - zabil ji i její matku. Nechtěla, aby dítě skončilo ve střídavé péči, a tak s ním vyskočila z okna. Vyhrožovala otci, že děti už nikdy neuvidí. Pokusil se je zabít.

Ročně se u nás odehraje asi 150 vražd. V posledním půlstoletí jich bylo nejméně v roce 1988 (100), nejvíce v roce 1997 (330). Takřka všechny se odehrají v rodině a mezi nejbližšími. Máte-li zemřít násilnou smrtí, svého vraha znáte už dnes. Pravděpodobnost, že vás zabije cizí člověk, je několikanásobně nižší, než že zemřete rukou příbuzného. Za českými vraždami stojí emoce a rodinné vztahy. O události v Bohumíně se toho mnoho neví, ale už nyní probleskuje, že žhářský útok není jiný. Jak se stane, že vztáhnete ruku na své nejdražší?

Péče o vztahy na posledním místě

Co je dnes ze všeho nejdůležitější? Zdraví? Bohatství? Úspěch? Výkon? Stačí se podívat kolem sebe, o čem sní ti, k nimž vzhlížíme, o čem mluví, o co usilují. Hmotné statky, posty, lajky, místa, která navštívili, zážitky, jimiž se mohou chlubit. Jaké věci jsou hodny uznání a ocenění? K čemu vedeme naše děti? Co oceňujeme nejvyšší známkou? Nejlepší součty v nejrychlejším čase, encyklopedické vědomosti, vysokoškolské tituly a zahraniční školy. Uč se, aby ses dostal na dobrou školou, dosáhl na dobré místo a měl co nejvyšší plat, vlastní byt a výhodnou hypotéku. Žij zdravě, jez vejce z biochovu, nikoho nediskriminuj a separuj odpad. Dobré mezilidské vztahy v tom výčtu chybějí. Ve školách na ně nezbývá čas, v soukromých kursech se nevyučují.

Kdo může za pochroumané vztahy

Vše dobré i špatné začíná v rodině, a koho doma dobře nevychovali, nese si s sebou do života první hendikep. Druhým je genetika a zdraví, což jsou dvě danosti, s nimiž mnoho neuděláme. Vše ostatní je v našich rukách, přesto trestuhodně zahálejí. Zatímco nejlepší tvář ukazujeme na veřejnosti, doma nosíme tepláky a zamračenou tvář a slušné chování odkládáme jako slušivé oblečení. K čemu se přetvařovat doma? Že právě tam je slušnosti nejvíce zapotřebí, se ve škole ani na internetu nedozvíte. 

Třicet let se jako advokát zabývám rodinnými vztahy, a tak vím, že nejvíce bolesti si vzájemně dokáží způsobit právě ti nejbližší. V rodinných vztazích jsou vždy přítomny emoce a city, a když s nimi rozčilený neumí nakládat, nezadají si s výbušností ledku. Statí o rozumu a výkonnosti jsou plné knihovny, ale v emocích je naše země ještě ve středověku. Vše komplikuje hlavní provolání dneška: buď svůj, máš přece na svou individualitu právo. Ke všem těm výbušninám přidejte ještě katalyzátor, který z nich vytvoří jadernou bombu: nutnost vyrovnat se s jinakostí, protože žádná norma dnes dlouho nevydrží. A pak už stačí náhodná jiskra k výbuchu, který se zemí srovná rodinný vesmír nebo podpálí dveře paneláku. A to jsem nezmínila samotu a osamělost, co umí obrátit zlobu vůči sobě nebo jiným.

Návrat ke kořenům a pospolitosti

Konzumní společnost řeší vzdálené nebezpečí, proto chrání broučky, separuje odpad a děsí se přelidnění či vymírání. Netuší, že v každé domácnosti zatím tiká časovaná bomba. Neumíme se k sobě vzájemně chovat. Nedokážeme spolu mluvit. Žijeme v bublinách a odmítáme naslouchat těm druhým. Mezilidská i mezigenerační agresivita roste tím víc, čím méně se o ní diskutuje a demonstruje na náměstích. Rodinní specialisté, psychologové a terapeuti se snaží ze všech sil, ale na všechny bolesti duše nestačí. Jak ukazuje bohumínská tragédie, řešením není zavřít oči a mávnout rukou, protože rodinný výbuch hrozí svou hořlavost rozšířit do sousedství. Podobným neštěstím nejspíš nikdy nezabráníme, ale minimálně je třeba se o to neustále snažit. Víme přece, že jsme tím, co nám dali doma. Každého z nás domácí ztráty tíží nejvíc. Není náhodou, že i nejbohatší Čech to nedávno uvedl do výroční zprávy. Nejdůležitější je rodina, děti, zdraví a svoboda.    

Unikátní příležitost nám dala korokrize. V jejím důsledku měníme školství či pracovní vztahy. Všímejme si, co se děje v našich rodinách i za našimi zdmi. Dávno nestačí trestat nebo odseknout: ovládej se! Učme se spolu mluvit a jak zvládat nenávist, zklamání, frustraci, nespravedlnost, osamělost. Podpořme psychologickou podporu na všech úrovních. Člověk je společenský tvor, bez společnosti umírá, společnost bez vztahů koroduje, samota duše zabíjí stejně jako nezvládnuté city. Jak říkala Marie Terezie, nejdůležitějším statkem je čas. Každý z nás k tomu dřív nebo později dospěje. Jaká škoda, že se podle toho neřídíme.

Psáno pro MFDnes