Jak psychicky zdeptat potomka

Člověk o sobě rád soudí, že je tvor racionální, neboť používá stále se vylepšující technologie, baští větší množství kalorií, vydává za dárky pod stromeček rostoucí hromadu směnitelné měny a své chování reguluje zákony.

Jejich počet i rozsah geometrickou řadou vzrůstá. Rodinné odborníky však navzdory objektivně popsanému dobru jímá hrůza, jejíž intenzita roste zejména před Vánocemi.

Vánoce jsou sice svátky klidu a usmíření, v některých rodinách to však vře a bublá, jako by soutěžily o pozornost a to, komu se dřív podaří nadobro psychicky zdeptat nezletilé dítě. Rodinní advokáti by mohli vyprávět a svá zjištění amplionem vyřvávat na náměstí, ale ani kdyby si pronajali bilbordy na Letné, větší edukace rodičů by nejspíš nedosáhli. Přiznejme proto upřímně a na plné pecky, jací lidé jsou stále znovu nepoučitelní: rodiče, kteří se kdysi milovali a teď se zuřivě po léta soudí o děťátko, jež by jim mělo být nejcennější; zaslepení advokáti, pro mrzký mamon neschopní ukočírovat svého klienta a informovat ho o platném právu; a zejména zabednění opatrovničtí soudci, kteří ani sedm let po účinnosti „nového“ občanského zákoníku neznají pasáž o rodičovské odpovědnosti. Naštěstí tu máme Ústavní soud, o němž se bohužel častěji hovoří v souvislostech personálních než rozhodovacích.

Ústavní soud pro ty, co se jim nechce číst

Ústavní soud máme proto, aby posuzoval soulad s ústavností. Kdo by si pomyslil, že bude deset procent své kapacity a většinu publikační činnosti věnovat rodičům, kteří se nechtějí a nedokážou shodnout? Naposledy tak učinil nálezem z 2. prosince 2019, sp. zn. II. ÚS 4189/19, kdy slovníkem nebývale ostrým sdělil světu, že už mu po letech trpělivosti poněkud ubývá: Před čtyřmi lety se matka s dcerami (8 a 10 let) odstěhovala z Ostravy do Rychnova nad Kněžnou, což je podle Mapy.cz rovných 222 kilometrů. Učinila tak protiprávně, neboť dle § 876 odst. 1 občanského zákoníku rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemně shodě, tedy na všem, co se dětí týká, se oba rodiče musejí domluvit. V roce 2017 matka požádala o svěření dcer do výlučné péče. Otec se mezitím kvůli dětem přestěhoval za matkou do Rychnova a požadoval střídavou péči, protože (jak plyne z českého práva i mezinárodních smluv) oba rodiče mají právo podílet se na výchově dětí stejnou měrou. Okresní soud vyhověl matce a otci stanovil styk v rozsahu dávno překonaném: víkend co 14 dní a ve středu a ve čtvrtek od 15-17,30 hodin. Otec proti rozhodnutí podal odvolání, v němž argumentoval výborným vztahem s nezletilými, leč Krajský soud v Hradci Králové jeho pohled na věc smetl ze stolu, a tak následovala ústavní stížnost. A nyní již popřejme sluchu nálezu Ústavního soudu, jehož míra trpělivost se zdá být naprosto vyčerpaná.

Stížnost otce je totiž důvodná, protože obecné soudy porušily právo otce na spravedlivý proces, rodinný život, péči o děti a jejich výchovu, což zaručuje Listina základních práv a svobod. Dítě má právo být v soudním řízení slyšeno a jeho názoru se má věnovat patřičná pozornost, což stále nečiní řada soudů (nejen opatrovnických, ale i dědických a zejména civilních – vzpomeňme na dětské dluhy, o nichž se děti dovídají až po dosažení dospělosti). Druhou chybou je nerespektování rodinného života, neboť v nejlepším zájmu všech dětí je být v péči obou svých biologických rodičů, a pokud to pro jejich nenávist není možné, pak se otec i matka mají o dítě starat srovnatelnou měrou, čímž se rovnoměrně podílejí na jeho výchově. Důvodem, proč nerozšířit péči otce, nesmí být matčin nesouhlas ani tvrzení o stabilitě výchovného prostředí. Pokud totiž maminka chtěla zachovat stabilitu, neměla otce vůbec opouštět. Rodič, jenž má dítě v péči (pokračuje Ústavní soud), nemůže podle svých preferencí určovat frekvenci styku dětí s druhým rodičem. Oba soudy slepě přijaly postoj matky a ignorovaly zájem stěžovatele i práva dětí, k čemuž Ústavní soud použil slovní spojení pro něj netypická, například „odůvodnění zcela absentuje“, „povrchní odmítnutí je nepřípustné“ či „konstatování odvolacího soudu je zcela paušalizující, hraničící se svévolí.“

Jak probudit pomýlené

Jak to jen říct jasně a bez vytáček: vybrali jste si blbě partnera? Pak je to jen a pouze vaše vina. Máte-li dítě, pak na vás vedle viny stejně dopadne i odpovědnost, podle níž se s expartnerem nesmíte rozejít ve zlém. Protože pokud to druhý rodič sám nezabalí, o plod své lásky se budete do jeho dospělosti starat napůl, oba stejně a v plus mínus stejně velkém rozsahu. Možná z toho nejste nijak odvázaní, ale tak to platí minimálně od roku 2013. Jaká škoda, že nám stále musí říkat Ústavní soud. Tak snad už by si to aspoň před Vánocemi mohl uvědomit každý rodič, advokát, opatrovník i soudce.

Psáno po Lidové noviny