Jak přijímat cizince

Nezáleží na tom, zda jde o uprchlíka, migranta, přítele nebo snoubence. Příchod nového člověka do rodiny (obce, města, pracoviště či země) podléhá stejným zákonitostem.  

Ať jde o adoptované dítě, sňatek s cizincem nebo přístřeší pro imigranta. A protože se přijímání cizích lidí v našich krajích nejspíš neubráníme, měli bychom znát riziková místa a pokusit se je přinejmenším minimalizovat.

Existuje deset oblastí, v nichž lze očekávat problémy či nedorozumění. Čím jsou si domorodec a cizinec vzdálenější, tím budou komplikace větší. Netvrdím, že odlišnosti jsou nepřekonatelné. V žádném případě však nejsou bez rizika.

Deset konfliktních oblastí

První oblastí je jazyk. Mohu se naučit ten jeho, nebo on se může naučit můj, případně lze hovořit třetím jazykem, pokud ho oba ovládáme. Bez jazyka cizinec nenajde uplatnění a se zbytkem společnosti se nedomluví. Druhou oblastí je hygiena. Cizinec by měl akceptovat obvyklé používání toalety, mytí rukou a čištění zubů a vedle jiných věcí například vědět, k čemu je papírový kapesník. Příkladem budiž popotahující Asiaté, považující jeho použití za potupné. Třetí oblastí je práce. Nejde jen o její pravidelnost a nutnost respektovat pracovní dobu. Použitelnost kvalifikace není na celé zeměkouli stejná. Vždyť i na první pohled univerzální medicína se kolem rovníku aplikuje docela jinak než u nás. Čtvrtou oblastí je komunikace. Většina mezilidské interakce probíhá mimoslovně – výrazem, gestikulací, pohyby těla. A čím odlišnější prostředí, čím větší nedorozumění. Je úsměv výrazem sympatií nebo výsměchu? Přímý pohled útokem nebo výzvou k diskusi? Je dotyk přijatelný nebo neodpustitelným prohřeškem? K tomu přidejte vše, co se odehrává mezi mužem a ženou. Pátou oblastí je strava, neb jídlo je pomocníkem porozumění. Není lhostejné, zda se jí rukama nebo příborem, a zda jsou pes, prase či tele jatečním dobytkem či domácím mazlíčkem. Šestou oblastí je vztah k životnímu prostředí. Separujeme a odpadky házíme do popelnice, zatímco zakladatele černých skládek a paliče pneumatik stíháme, čímž se dostáváme k sedmé oblasti, kterou je právo, a tedy věci nedovolené a zakázané. Co je krádež a vražda, ví dnes i šestileté dítě, a násilí odsuzujeme v jakékoliv podobě. Osmou oblastí je historie a kulturnost z ní pocházející. Cizinec musí akceptovat, že v obchodech se nesmlouvá, o Vánocích svítí stromeček a pornografie je společensky akceptovatelná. A pak existuje tisíc lokálních variant a odlišností. Desátou třešničkou na dortu je pojetí sebe sama, spojené s odpovědností za svůj život a s vírou jako ryze soukromou záležitostí.

Kdo se komu má přizpůsobit

Deset objektivních kritických míst pak násobí subjektivní hranice a omezení na obou stranách, tedy jak na straně starousedlíka, tak nově příchozího. Jejich inteligence, sebeovládání, velkorysost, schopnost se učit a pracovat na sobě, to vše ve spojení s charakterem osobnosti a s tolerancí obou. A zajisté i jejich nepřekročitelné hranice, které příroda přece nadělila každému individuálně a odlišně. A včil mudruj, řeklo by se v mé domovině, na Ostravsku. Zvlášť když víme, že vychovávat dítě má cenu do čtyř či pěti let.

Přijde-li nové dítě, nevěsta či zeť do rodiny a nový zaměstnanec na pracoviště, provede ho starší kolega a ukáže mu, jak se co dělá, upozorní ho, na co dát pozor a čeho je se lépe vyvarovat. Nově příchozí se s tím vším musí poprat ponejvíce sám, byť starousedlík bývá nablízku a často opakuje, opravuje a upozorňuje. Soudím tak, že nejpodstatnější ze všech subjektivních stránek je motivace, zejména pak nově příchozího. Ideální by jistě bylo vybrat si příchozího, který je nám nejméně vzdálený. V každém případě teď už víme, co by nás na něm mělo zajímat ze všeho nejvíc.

Vyšlo v Lidových novinách 30. května 2016