Tepoztlán nás hned první noc uvítal šílenou bouřkou, kterou dokonce i někteří domorodci nazvali největší bouřkou vůbec. Déšť pokračoval i během celého dopoledne, kdy měla na zahradě začít oslava, všichni ale stále stejně usilovně pokračovali v jejích přípravách. Stále jsme čekali na povel, že se oslava přesouvá dovnitř nebo dokonce ruší..
El Tepozteco
Déšť si nakonec zřejmě uvědomil, že plány tady holt nenaruší, a tak kolem poledne dal pokoj.
Postupně se trousily děti doprovázené rodiči, až se na zahradě sešlo cca 60 lidí. Děti řádily na skákacím hradu, na trampolíně, v kartónových domečcích a nejotužilejší i v bazénu. Rodiče se bavili mezi sebou a ani se nesnažili své potomky nějak usměrňovat, chránit je před případnými pády z trampolíny a jinak je omezovat. I když se později podávalo jídlo, rodiče děti, které o něj po pár soustech ztratily zájem, nechali bez křiku a boje jít si zase hrát. Když si představím českého rodiče ve stejné situaci, nejdřív by jako smyslů zbavený za hurónského řevu cválal kolem trampolíny, aby odchytil svou ratolest a přemístil ji do bezpečné vzdálenosti od ďábelského vynálezu trampolíny. Poté by vzpouzejícímu se děcku napchal do hrdla potravu jako huse šlejšky za opakování sloganu "za maminku, za tatínka.."
Jelikož ani pár piv Corona neotupilo mou soudnost natolik, abych se
připojila k řádění na nafukovacím hradu, vyrazily jsme s Maťou za poznáním města. Cestou k našemu cíli - aztécké pyramidě El Tepozteco (podle syna slavného Quetzalcoatla) - jsme musely odolávat svodům stánků s řemeslnými výrobky. Jelikož jsme samozřejmě všechno musely alespoň letmo zkouknout, relativně krátkou vzdálenost k úpatí hory, ke které nás neustále směroval ukazatel a na níž se údajně měla pyramida tyčit, šly nekonečně dlouho. Což mělo za následek to, že jsme 2 500 m stoupání musely zvládnout za 45 minut, jinak by nás už k pyramidě nepustili. Ne že by to stoupání bylo zrovna jednoduché..zpocené, ufuněné, ale spokojené jsme nakonec dorazily na posledních 5 minut, než začal hlídač lidi z pyramidy vyhánět. A tak všechno dobře dopadlo a cestou zpátky jsme se dokonce i mohly pokochat, jak ta cesta skoro-pralesem nahoru byla vlastně hezká. Náš výkon byl později toho dne prohlášen za rekordní, jelikož domorodci tam prý lezou cca 2 hodiny.
Druhý den (1.7.) žilo Mexiko volbami prezidenta, senátorů a poslanců. V Tepoztlánu volby probíhaly z našeho pohledu velmi neformálně. Volilo se na náměstí pod širým nebem, voliči dostali tři různé hlasovací lístky, odešli je vyplnit do budky vyrobené z kartonu a vhodili je do kartonových uren. Kdo se ve frontě nudil, mohl si čekání zkrátit nákupem nebo se posilnit jídlem, protože na náměstí zároveň s volbami probíhal pravidelný nedělní trh. Celé to na nás působilo dost zmateně, ale voliči si asi věděli rady, protože k volbám přišlo rekordních 63%. Tak jsme si ten mumraj zdokumentovaly a vydaly se zpět do Mexico City.
