Ve čtvrtek 28. 6. jsem po poledni nasedla do letadla směr Madrid, kde jsem si poseděla čekajíce na spoj do Mexico City příjemných sedm hodin. Po půlnoci jsem konečně dosedla na sedadlo, zatáhla roletu okýnka s tím, že nechci, aby mě za pár hodin vzbudilo vycházející slunce a konečně usnula. Vzbudila jsem se asi po 9 hodinách (let trval celkem 12 hodin) a divila se, jaktože je venku pořád tma jak v pytli. Jaksi mi nedošlo, že letím "proti směru hodinových ručiček", tedy že v Mexiku je o 7 hodin méně. Když jsem se konečně vypotácela z letadla, prodrala imigrací a prošla výdejem zavazadel (na pásu dokonce jezdily i dvě přepravky se štěkajícími psíky), seznámila jsem se s na mě čekající Estelou (spolupracovnicí United Vision.) S ní jsem strávila celý den vyčkávajíce příjezdu Mati (té paní, co mě přivedla na svět, aby se mnou o pár let později mohla začít cestovat). Celý den jsem se odhodlaně snažila neusnout, ne že by Estela byla nezáživnou společnicí, ale přece jen jsem byla vzhůru cca od 3 hodin ráno našeho času a 24 předchozích hodin strávených na letištích a v letadlech mě udolalo. Asi hodinu před předpokládaným příletem Matina letadla, jsme vyrazily autem na letiště Benito Juarez International, Mexico City bylo ale samozřejmě ucpané, jak je jeho zvykem asi od 6 ráno do 10 večer. Takže jsme na letiště dojeli asi o hodinu později. Já jsem měla úplně vybitý telefon, takže jsem nemohla zavolat, poslat zprávu ani píp a Maťa zase neumí ani píp španělsky. A tak jsem zmateně pobíhala sem tam podél výstupu pasažérů a pokoušela se se svými 158 cm v davu zahlédnout podobně vysokou Maťu. Mexičani navíc mají nejspíš ve zvyku své přilétající známé a rodinné příslušníky vítat na letišti v co nejhojnějším počtu, takže dav byl opravdu mnohohlavý a hlučný. Nakonec jsme se ale ve zdraví našly a mohly se rovnou z letiště vydat autem s Estelou, jejím synem a jeho slečnou do městečka Tepoztlan (stát Morelos) na oslavu 4. narozenin Estelina vnuka. Mimochodem Mexico City při pohledu z letadla kolem 5. ráno vypadá jako z úplně jiné planety. Ve městě žije asi 25 miliónů lidí, což nám trochu přiblíží jeho rozlohu. Nevím, jak to popsat, ale připomínalo vlnící se koberec světýlek. Žlutých, oranžových i bílých, různě silných a velkých světel rozlézajících se a tekoucích po kopcích mega-města. Možná to zní spíš technicky, ale pro mě to byla zcela snová krajina.
Mexická vlajka na Plaza de la Constitución v Mexico City.
