Konec srandy, jdeme učit

Následující týden jsme konečně začaly učit. Historicky první den našich hodin bylo pondělí 9. 7., hodina začínala až v 6 večer, a tak jsme se celý den mohly obávat toho, jaké to bude a jak to zvládneme. Hodina resp. dvou-a-půl hodina probíhala v muzeu kávy v komunitě El Grande kousek od Coatepecu a na nás vyklepané exoty z jakési České republiky (těžko říct, jestli Mexičani velice pohotově předstírají znalost Evropy, nebo opravdu naši zemičku znají) se přišlo podívat celkem 12 studentů. Zřejmě jsme podaly docela slušný výkon, protože zatím (zítra bude 4. hodina) nikdo z nich nedezertoval, dokonce ještě jedna studentka přibyla. Tedy abychom to uvedly na pravou míru, nutno říct, že kurz mají doporučený od zaměstnavatele. Jak moc mají účast povinnou nevíme, ale každopádně zatím na hodinách působí nadšeně, jsou aktivní a veselí, prostě to, zdá se, berou jako příležitost se něco naučit. Na první hodinu nás odvezla autem Imelda, ale jelikož musela odjet dřív, cestou zpátky jsme se konečně svezly v místním autobuse, který už od pohledu a poslechu působí jako vytažený z vrakoviště. Čtvrthodinová cesta stojí 7 pesos na osobu a nutno přiznat, že takovou atrakci na Matějské nenajdete ani za 200 Kč. Bus vypadal asi jako školní autobus ze seriálu Simpsonovi a řekla bych, že přibližně v té době kdy se Simpsonovi začali vysílat, měl být odstaven z provozu. Tlumiče neměl buď nikdy, nebo mu někdy někde cestou vypadly (což nevím, zda je možné), prostě drncal zcela nepředstavitelným způsobem – kostitřas by tomuhle busu říkal pane. Navíc v půlce cesty zhasla světla a ještě jsme vykonali jednu zastávku na benzínce Pemex (Petróleos Mexicanos, jiné v Mexiku nenajdete) na dočerpání pohonných hmot. Nakonec když člověk chtěl vystoupit, musel zatáhnout za šňůrku napnutou po délce autobusu, která byla asi přivázaná k nějaké části řidičova těla. Naše euforie z první úspěšné hodiny a hyper-zábavné cesty zpátky domů způsobila, že jsme se na druhý den na další hodinu (až na brzké vstávání) dokonce těšily…

Ráno lilo jako z konve, vstávat se nám ani trochu nechtělo, ale slíbily jsme, že budeme učit, a tak jsme se přemohly a vstaly. Pro Mexičany je ale vytrvalý déšť důvod pro setrvání v posteli, a tak jsme se na naší první hodině na faře kostela San Jeronimo sešly jen se čtyřmi studenty a Imeldou. Ta nás uklidňovala, že jestli nám bude příště počasí přát, určitě na další hodinu (čtvrtek) přijde více lidí.  Ve čtvrtek bylo polojasno až oblačno, rychlost větru vyhovující, bio zátěž příznivá, takže se nás opravdu sešlo víc a my jsme mohly i této skupině předvést naše pedagogické schopnosti a naší skvělou angličtinu – hlavně Matě chválili přízvuk (a úroveň její angličtiny označovali za úroveň rodilého mluvčího), ale ona má strach, že jí stejně brzo prokouknou.

Takže na konci týdne jsme měly dvě fungující skupiny dospělých a na obzoru se rýsující skupinu dětí, a tak jsme v klidu odjely na víkend do Veracruzu..ale o tom až příště.