Izrael vyčkává se začátkem široké invaze, třetí části operace „Lité olovo“. Vlastně jsem chtěl tento díl nazvat Čekáním na Godota, ten taky nikdy nepřijde. A protože nejsou žádné nové překvapivé události. Řekněme si o jednání všech stran se všemi a ujasněme si v tomto konfliktu kdo, co chce a co může dostat.
Na obrázku vidíte protiizraelskou demonstraci v NY, kde muslimové jadrnou angličtinou provolávají smrt všem džusům.
Chaled Mašal „duchovní vůdce “ Hammasu prohlásil, že Hammas neukončí boje dokud Izrael neukončí okupaci a poslední Izraelec neodejde (rozuměj, jedná se o území Izraele a odchod z území Izraele, nejedná se o Azu). Dále zopakoval už dříve zmíněné požadavky Hammasu. Z hlediska blízkovýchodního pojetí hrdosti Hammas nemůže přijmout prosté zastavení palby. Muslimští odborníci, v daném případě Abdel Abu Chasna mluvčí UN v Aze říká, že by se Hammas vzdal, kdyby dostal alespoň něco, aby mohl ukázat, že vlastně neprohrál. Přesto že Hammas prohrál vojensky a požaduje něco, co by mohl ukázat jako výsledek státní, nebo územní. To je vlastně důvod proč se Hammas nechce vzdát a je mu jedno kolik lidí ještě zemře. Hammas Azy už vlastně neexistuje a za Azu teď jedná Hammas z Damašku. O tom se teď také jedná.
Ahmed Aboul Gheit ministr zahraničí Egypta prohlásil, že jediná možnost je egyptská iniciativa a její přijetí oběma stranami. Egyptský návrh bere v úvahu izraelské požadavky také proto, že Izrael varovala Egypt, že pokud nezamezí úniku zbraní, uzavře po válce neprodyšně hranice. To je egyptská černá můra, protože odpovědnost na zásobování Palestiny přejde z Izraele na Egypt a zároveň je nebezpečí, že Palestinci, kteří dosud používají izraelský volně směnitelný šekel, připadnou pod odpovědnost egyptské ústřední banky a přejdou na egyptskou libru. Zároveň Izrael prohlásila, že nehodlá soutěžit s Egyptem, že nikdo Egyptu nevyhrožuje. Pod povrchem probíhají intensivní tajná jednání, ve kterých Izrael přijala Egypt za odpovědného mluvčího a jednatele muslimských zemí a spojence v urovnání konfliktu.
Právě spojení odvěkých nepřátel na život a na smrt, je povzbuzujícím důkazem, že v budoucnu bude možné urovnat mnohé spory mezi kulturně a mentálně velmi rozdílnými zeměmi. Nezapomínejme však, co urovnání vztahů předcházelo. Izrael v roce 1973 nevstoupila do Káhiry jen kvůli mezinárodním tlakům.
Mě se líbí dospělý přístup obou států, Egypta i Izraele k celému problému. Izrael říká toto: Pokud Hammas zastaví palbu, zaváže se k neútočení v budoucnu a bude zamezeno úniku zbraní, okamžitě zastavujeme palbu. Egypt je na cestě to pochopit a vytvořit podle toho dohodu.
Spolu s tím kontrastuje ubohý, pokrytecký přístup OSN, která přijala rezoluci, jež je ostudná tím, že neobsahuje jedinou myšlenku a ani náznak pokusu o pochopení a tím pádem ani řešení problému. Přitom každý soudný člověk chápe, že Hammas vyhlásil válku a protože prohrává, běží do NY, aby tomu zamezil. K tomu mu dopomáhají bratři muslimové.
Přístup OSN je mimochodem ostudným pokračováním k přístupu Burmě, Somálsku, Severní Koree, Číně, Rusku a ostatním ohniskům, kde vládne teror nebo jiná totalita. Podle mého názoru vzhledem k tomu, že se svět za posledních šedesát let změnil OSN, potřebuje reformu a to včetně změny počtu i složení stálých členů rady bezpečnosti. OSN je v současnosti zkostnatělé, byrokratické společenství, zkorumpovaných alibistů, kterým jde o pohodlnou trafiku a o co nejméně problémů. Špičkou ledovce může být přiklad jejího bývalého předsedy Kofi Annana (Kávový Oblak) a jeho syna, kterého nevyhodili jen proto, že na jeho aféru přišli na konci jeho funkčního období.
Divíte se, že Ehud Olmert OSN odpověděl, že nikdo v historii Izraeli neurčoval, jak bránit životy svých občanů a že toto se nezmění ani v současnosti.
Izrael prohlásila, že dá Egyptu pět dní, zatím prošli tři noci, tak uvidíme.
Co je Rafiach(Rafallah) = Filadelfská osa o kterou tu jde. Jedná se o malý kousek území na hranici Azy a Egypta. Území vypadá jako hranice Berlína před pádem berlínské zdi. Domu na obou stranách a praktická nemožnost zamezit pašeráctví. Na západě sousedí s mořem, na východě s Izraelem. Proto Izrael v roce 2004 navrhla vyhloubení čtyřiceti metrového příkopu od moře k hranici Izraele a šířce několika desítek metrů. To by skutečně mohlo pomoci, a já se obávám, že pokud se strany nedohodnou, tak k tomu dojde.
Pokud se díváte na demonstrace proti válce, dobře se podívejte na demonstranty, většina z nich jsou muslimové mnozí z nich se zahalenými tvářemi, ti samí muslimové, kteří tvrdí, že Izraelce je třeba vyhodit do moře a ti samí muslimové, kteří tvrdí, že ovládnou Evropu a nastolí v ní svůj pořádek. Panu Hitlerovi jsme nevěřili. Řekl bych, že přišla doba začít věřit. Nechci se opakovat, a proto napíši jen, že musíme být silní, a jednoznačně dát najevo, že naši západní civilizaci s naším pojetím svobody a demokracie si budeme bránit všemi prostředky, tak jako to daly najevo USA.
