Sice ještě není konec sezony, ale právě skončené mistrovství světa v klasickém lyžování nás nutí bilancovat. Sdruženáři díru do světa neudělali, avšak výkony Tomáše Slavíka potěšili. K medailovým příčkám se ani ve snu nepřiblížila parta skokanů kolem Jandy a spol. Zaujala pouze aféra kolem Jana Matury a jeho „nenominace“ do závodů na středním můstku. Co se týče běžeckého lyžování, ženská reprezentace stále nenašla nástupkyni Kateřiny Neumannové a v dohledné době zřejmě ani nenajde. Ba co hůř, ani nedokázala sestavit čtyřčlennou štafetu. Vlajkovou lodí lyžařů-klasiků tedy po několik let byli čeští běžci na lyžích. Bohužel po letošním šampionátu i běžci zabředli do nevýrazné výkonnostní šedi.
Je docela možné, že si fanoušci na takové výsledky budou muset chtě nechtě zvyknout. Při pohledu na ročníky narození našich závodníků totiž pochopí i největší optimista, že národní tým brzy čeká generační výměna. Jenže kromě Martina Jakše (1986) není dalších následovníků. Lukáš Bauer ještě pár let závodit bude, určitě si nějaký ten triumf na své konto připíše. Čas však člověk nezastaví. Hvězdami šampionátu byli Northug (1986), Hellner (1985), Heikkinen (1983), Harvey (1988). Oproti nim Bauer, který je ročník 1977, vypadá jako vysloužilý vojín. Když k tomu připočteme Jiřího Magála se stejným rokem narození jako Bauer a Martina Koukala, který je pouze o rok mladší než jeho dva kolegové, ve výsledku máme zkušený tým třicátníků.
Ano, oponenti mohou namítat, že právě toto složení vybojovalo bronzovou medaili na loňské olympiádě. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. S odstupem času musíme přiznat, že k umu a dřině lyžařů se připojila i notná dávka štěstí. Každopádně si chlapci za celou svoji kariéru takový výsledek zasloužili.
Bauer, Magál, Koukal, Jakš. A kdo dál? Sprinter Kožíšek trpí naprosto nevyrovnanými výkony, Aleš Razým po MS v Liberci 2009 výkonnostně přestal růst, medailista z MS 2007 ze Sappora Milan Šperl letos ukončil kariéru. Nominace dálkového běžce Petra Nováka do Osla se také neukázal jako správný tah.
Projev české reprezentace na tratích v Oslu byl přímo tristní. Když už Češi dříve nedosahovali medailových příček, v průběhu závodu alespoň byli vidět, pokoušeli se o trháky, snažili se být aktivní. V hromadných závodech v hlavním třicetičlenném pelotonu nebylo výjimkou vidět až čtyři české kombinézy. Kde byly teď? Krom Bauerovy v druhém sledu.
Možná šlo shodu náhod, nešťastná onemocnění v nejnevhodnější čas či další peripetie. Možná však výsledky byly zrcadlovým odrazem nedostatku financí, nedostatku mladých tváří a nedostatečného materiálního vybavení. „Je nutné něco změnit“, ví i samotný Bauer.
