Valencie – španělský region mnoha potěšení

Potěšení z poutavé historie a památek na ni, krásné přírody a pláží, úchvatné moderní architektury i kulinářských zážitků.

Valencie není jen název města, ale také celého španělského regionu se třemi provinciemi – regionu velice krásného (ale co není ve Španělsku pěkné!). Valencijské území leží při pěti stech kilometrech pobřeží Středozemního moře. V provincii Castellón na severu a provincii Valencie uprostřed se nazývá Costa del Azahar (Pobřeží citrusových květů) a návštěvníky na jihu valencijského území zase těší pláže na Costa Blanca (Bílé pobřeží) v provincii Alicante.

Valencijský region je v něčem trochu podobný svému severnímu sousedovi – Katalánsku. Také má určité, i když menší, odstředné tendence. Lidé tu mluví valencijštinou, zdejším hlavním úředním jazykem. V ní probíhá i vyučování ve školách. Španělština (kastilština) je až druhým úředním jazykem. Děti se ji učí jako jeden z předmětů.

VALENCIE-MĚSTO je třetí největší ve Španělsku. Založili jej Římané a nazvali Valentia Edetanorum. Nedaleko probíhala významná část historie starověkých mocností Kartága a Říma. Asi 30 kilometrů severně od Valencie ležící přímořské město Sagunto sehrálo významnou roli během konfliktu mezi těmito dvěma starověkými státy – zde začala druhá Punská válka a slavné válečné tažení vojevůdce Hannibala. 

Po Římanech Valencii postupně ovládali Vizigóti, Byzantinci a pak od  8. století Arabové (Maurové) po svém vpádu na poloostrov. Z Valencie učinili bohaté zemědělské a obchodní centrum. Nejen toto město a tento region jim vděčí za obohacení o pomeranče (ty zdejší původní tu najdete stále – jako okrasné stromy s hořkými plody), olivy, hedvábí, rýži a důmyslný systém zavlažování. Přinesli také svou kulturu, zvyky, islámské náboženství a právní řád.

Arabské (maurské) panství se tady udrželo po pět set let. Z těchto dob se zachoval tzv. Vodní tribunál se sedmi reprezentanty sedmi kanálů řeky Turia, který dodnes rozhoduje o všech otázkách zavodňování a řeší stížnosti. Proti jeho výrokům není odvolání.

Jen na čas v roce 1094 přerušil muslimskou hegemonii ve Valencii muž jménem Rodrigo Díaz de Vivar, zvaný El Cid Campeador, nebo El Cid či jen Cid, kastilský rytíř a vojenský vůdce, který město na Maurech dobyl. Valencii pak vládl pět let jako nezávislý panovník až do své smrti. Přezdívka El Cid je odvozena ze „sídí“ (arabsky „pán“) a přezdívka El Campeador (udatný bojovník) pochází od křesťanských obdivovatelů. Cid žil na hranici mezi křesťanským a arabským světem, bojoval ve službách jedněch i druhých a těšil se úctě obou táborů.

Cid je dodnes ctěn jako španělský národní hrdina a bylo toho o něm hodně napsáno. Nejstarší je středověký epos Píseň o Cidovi z roku 1207. Následovala díla světových autorů a byl také inspirací pro Cenvantesova Dona Quijota. Francouzský dramatik a básník 17. století Pierre Corneille napsal roku 1636 tragikomedii Le Cid, považovanou za jednu z největších her 17. století. Hraje se občas stále, hrála se i u nás. Legendárním Cidem byl se 199 reprízami nezapomenutelný Gérard Philipe (1922–59), který byl po své předčasné smrti v kostýmu Cida i  pohřben. Skladatel Jules Massenet složil roku 1885 o El Cidovi operu, bylo o něm natočeno několik filmů a dokonce je mu věnována část velké počítačové hry.

V roce 1238 definitivně ukončil křesťanskou reconquistu ve Valencii král Jakub I. Aragonský a připojil ji k Aragonskému království. Ovšem se zvláštními výsadami – tzv. Furs de Valencia, které Valencii zajistily na Aragonii relativní nezávislost.

V 15. a 16. století se Valencie stala jedním z nejvýznamnějších měst Středomoří a toto období je považováno za její zlatý věk. To samozřejmě zanechalo na podobě města výrazné stopy.

Ve Valencii, podobně jako po celé zemi, se koná mnoho svátků. Asi nejznámější je březnový Fallas. V průběhu několika dní se v centru města koná přehlídka obrovských soch z kašírovaného papíru, satirických karikatur, reagujících na místní problémy. Vyrábějí se po celý rok, aby po několika dnech radovánek byly na den sv. Josefa o půlnoci spáleny. Ve Valencii se tradičně pořádá také rajčatová bitva zvaná Tomatina (pro kterou ovšem nemám kvůli plýtvání potravinami zrovna moc pochopení).

Valencie je město nádherné, jak mnohá španělská města umí být. Na konci 19. století byly zbořeny městské hradby, zbyly z nich jen tři brány a město se velice rozrostlo. Ve středu města se nachází řada honosných paláců a domů, funkčních (radnice, pošta, nádraží) i obytných. Mezi nimi také katedrála Panny Marie s oddělenou gotickou zvonicí zvanou Micalet (Míša), symbolem města, s vyhlídkovou terasou ve výšce 51 metrů (207 schodů). Dost vysoké zvonice mají ve Valencii i další kostely.

Arabové zavedli v úrodné valencijské oblasti pěstování moruší, chov bource morušového a ve městě výrobu hedvábí.  Z 15.století pochází impozantní gotická tzv. Hedvábná burza Lonja de la Seda, zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO.

V historickém centru Valencie se nachází také Mercado Central (Centrální tržnice) z roku 1914, s elegantní železnou konstrukcí. Jedná se o jednu z největších staveb svého druhu. V úrodné valencijské krajině se od arabských dob rovněž pěstuje rýže a z Valencie pochází asi nejznámější španělské jídlo – paella. Šafránová rýže dušená s kuřecím a králičím masem, zeleninou, hlemýždi a fazolemi servírovaná na litinové pánvi. Tato paella valenciana se považuje za původní verzi pokrmu, i když známější je verze s rybami a plody moře.

Z valencijské tržnice uvádím rovněž záběr zemních mandlí chufa (šáchor jedlý), z nichž se vyrábí velmi chutný nápoj zvaný horchata.

Řeka Turia ústí do moře nedaleko Valencie a městem původně procházela. V centru města jí byl postaven pomník v podobě fontány. Postava muže symbolizuje řeku a sedm dívek představuje sedm závlahových kanálů.

Řeka ale také svými častými záplavami Valencii trápila. Po obrovské povodni roku 1957, kdy zaplavila třetinu města, radnice rozhodla, že se řeka odkloní a že se její asi 10 kilometrů dlouhé a přes 200 metrů široké koryto přemění na veřejný park. Budován byl v letech 1981–1988 podle projektu architekta Richarda Bofilla. Rozdělen je asi dvaceti mosty a průchody do odlišně zaměřených částí – sportovní areály, zahrady, dětská hřiště, botanická zahrada, zoo.

Umístěn tam byl také komplex budov nádherné současné architektury – MĚSTO UMĚNÍ A VĚD, vybudované v letech 1991–2005. Autorem převážné většiny staveb je světoznámý současný architekt, valencijský rodák Santiago Calatrava, jehož díla se nacházejí v mnoha zemích Evropy i mimo ni. Na jedné stavbě komplexu se podílel jeho učitel, rovněž slavný španělský a mexický architekt Félix Candela.

Úchvatný komplex zahrnuje:

- Palác umění královny Sofie připomínající převrácenou loď.

- Prostorové kino IMAX Hemisferic ve tvaru oka. Promítají se v něm zejména filmy s astronomickou, historickou a biologickou tematikou.

- Vědecké muzeum prince Filipa věnované vývoji života a posledním poznatkům vědy a techniky.

- Umbraculo – zimní zahrada s druhy květin rostoucích v okolí Valencie..

- Palác hudby José Marie de Paredes.

- L'Agora pro sportovní a kulturní akce s kapacitou 6000 diváků.

- Oceanárium - jeho vyčnívající střecha je dílem architekta Felixe Candelly.         .

Přímořské města GANDIA, ležící asi 60 km jižně od Valencie při pobřeží  Costa del Azahar, bývalo v 15. a 16. století významným kulturním a obchodním centrem. Mělo i svou univerzitu. Historie města je silně spojena se slavným španělským rodem Borjů, vévodů z Gandie. V Itálii, kde během renesance získali velkou politickou moc a bohatství, byli zváni Borgiové.

Dva Borgiové byli papeži. Prvním, v letech 1455–1458, byl Kalixt III. Po dobu svého pontifikátu protěžoval své příbuzné a přátele v ještě větším měřítku, než bylo obvyklé. Umíral za velkých nepokojů, vzniklých s cílem zlikvidovat a odstavit od moci jeho příbuzné. Většina z nich z Říma uprchla. Jen jeden našel odvahu přijet do Říma se rozloučit se s umírajícím příbuzným.

Byl to jeho synovec, kardinál Rodrigo Borgia, o 34 let později zvolený druhým papežem z této gandijské rodiny. Přijal jméno Alexandr VI. a byl asi nejkontroverznějším papežem v dějinách. Stal se symbolem toho nejhoršího na papežské stolici. Na jedné straně diplomaticky obratný a organizačně zdatný, na druhé proslulý protěžováním příbuzných a známých v obrovském rozměru a nedbáním zásad celibátu (jemně řečeno). A byl to také tento papež, který posvětil Tordesillaskou smlouvu, jíž si roku 1494, dva roky po objevení Ameriky, Španělsko a Portugalsko mezi sebe rozdělily svět.

Papežova dcera Lucrezia Borgia (česky Lukrécie) měla dítě buď se svým otcem, nebo bratrem. Papež Alexandr VI. novorozeně legitimizoval dvěma papežskými bulami – v jedné jako svého syna, v druhé jako vnuka. Lukrécie se stala se pověstnou svou krásou a účastí na zločinech své rodiny. V Gandii má i ona svou sochu.

Patronem Gandie (nepřekvapivě) je zdejší rodák sv.František Borgia (Francisco de Borja y Aragon, česky František Borgiáš), jeden z vévodů rodiny Borja, jezuita, světec katolické reformy řeholních řádů 16. století a organizátor jihoamerických misií. Papež Alexandr VI. byl jeho pradědem. V Gandii stojí několik jeho soch – jako vévody i jako světce. (Pro nás je zajímavé, že socha tohoto světce od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa stojí i na Karlově mostě v Praze.)

Hlavní gandijskou památkou jeVévodský palác rodiny Borjů.

Španělsko je zemí mnoha lokálních slavností-fiest, kterých se aktivně účastní vždy celé město. Pár záběrů z přípravy:

Gandijská pláž kousek od města  je tak dlouhá (tři kilometry), že kvůli orientaci musely být její úseky očíslovány.

Mys Nao odděluje severní pobřeží Costa del Azahar od jižního pobřeží Costa Blanca v  provincii Alicante. Na Costa Blanca leží u dvou krásných pláží proslulé prázdninové středisko Benidorm, které se po dokončení železniční tratě z Madridu do města Alicante v roce 1914 stalo prvním turistickým cílem valencijské oblasti. Bohatí Madriďané si zvykli tady trávit zimy. Pak se ale Benidorm rozrostl závratnou rychlostí a stal se lesem mrakodrapů. Už se ani všichni na pláže nevešli a proto se tu budovaly akvapark, delfinárium, zábavní park, umělé kanály a jezírka, a další podobné radovánky.

Výškové budovy Benidormu, krále masového turismu, jsou vidět v dálce při cestě na jih. Na druhé straně lze obdivovat nádherné scenérie pohoří Serra de la Xorta, zvedající se až do výšky 1500 m.

A pak ještě o něco jižněji se v této hornaté oblasti, v údolí vyhloubeném řekou Guadalest, nachází  malebná horská obec Guadalest, nad níž se na vysokém skalním masivu v nadmořské výšce kolem 550 metrů tyčí někdejší maurský hrad z 11.století s úchvatným výhledem na divoké horské okolí, na vesnici v podhradí  a na přehradní nádrž – zásobárnu pitné vody. Hradní komplex Guadalest zahrnuje hrady Alcozaiba a San José. 

Tak, to bylo cesto-faktopisné, systémově se souvislostmi pojaté nakouknutí do dalšího autonomního území, jednoho ze 17 španělských. Podobně, jako v předchozích článcích o regionech Extremadura a Andalusie velikého Španělska.