Zapomeňte na vše, co si pamatujete z Rumunska před desítkami let i na stereotypní klišé o této zemi. Dnešní Rumunsko je moderní, čistá a bezpečná země s nádhernou přírodou a milými lidmi. Anglicky tu mluví kde kdo.
V Rumunsku, které je rozlohou třikrát větší než naše země, se díky dlouhé historii mísí prvky románské, slovanské, germánské, maďarské i turecké. Je to země rozmanitá nejen přírodně, ale dodnes i etnicky. Po dlouhá staletí zadržovala různé nájezdníky z východu a významně bránila křesťanský svět. Svědčí o tom zejména v Transylvánii dochované pevnosti, hrady a opevněné kostely.
Jako nezávislý stát vzniklo Rumunsko relativně nedávno – v letech 1877–1878. Do té doby se jednotlivé historické celky – Valašsko, Moldavsko (Bukovina a Besarábie), Sedmihradsko, Dobrudža a Banát – vyvíjely různě. Spojovaly i rozpojovaly, podléhaly Osmanské říši nebo byly součástí Uherského království, Rakouska-Uherska, resp. Maďarska.
Návštěvníka jedné části Rumunska zvané Transylvánie neboli Sedmihradsko (podle sedmi historických transylvánských pevností), který většinou o minulosti Rumunska mnoho neví, pravděpodobně překvapí silný německý a maďarský vliv, se kterým se tu setkává dodnes.
Transylvánii získalo Rumunsko až po první světové válce na základě rozhodnutí vítězných mocností (Trianonská smlouva) od Maďarska, které bylo na straně poražených. Uhři kontrolovali území Transylvánie už od začátku 11. století. Od tehdy a pak až do roku 1526 bylo autonomním knížectvím v čele s vojvodou v rámci Uherského království. Maďarský vliv pokračoval i v jiných obdobích.
A kde se vzali na transylvánském území Němci (a dokonce první rumunský král byl německého původu – Karel I. z dynastie Hohenzollernů)? Roku 1211 nabídl uherský král Ondřej II. část území Sedmihradska Řádu německých rytířů. Měli sloužit jako hráz proti vpádům z východu, tehdy konkrétně vpádu turkických Kumánů.
(Tady si dovolím zajímavý odkaz k našim dějinám: Kumáni byli kočovníci turkického původu původu, v ruských pramenech nazývaní Polovci. Kdo by neznal strhující Polovecké tance, nejznámější část opery Alexandra Borodina „Kníže Igor“ na námět historického eposu Slovo o pluku Igorově!
Ve středověku Kumáni sehráli v dějinách Evropy významnou úlohu. Od 11. století ovládali území od Kaspického moře až k Uhrám a podnikali kořistnické nájezdy do okolních států. V roce 1253 vtrhli na Moravu a vyplenili ji. Dopouštěli se zde velkých krutostí a tisíce lidí odvlekli do zajetí.
Na obranu před jejich vpády byla založena města jako Uherské Hradiště nebo Uherský Brod. Pro svou vizáž – tenké špičaté kníry, vyholenou lebku a hustý cop splývající z temene – doplněnou odíváním se do kaftanů a plstěnou čapkou na mongolský způsob, byli v českých zemích zaměňováni právě za Mongoly, Tatary či Turky.)
Zpět do Transylvánie: Z německých území rytíře následovalo do Sedmihradska mnoho osadníků, převážně z Porýní a Vestfálska, ale i z Duryňska a Bavorska. Začalo se jim říkat Sedmihradští Sasové. Založili města Kronstadt (Brašov), Schäßburg (Sighisoara) či Hermannstadt (Sibiu). V rámci knížectví získali autonomii.
Roku 1421 začaly do Sedmihradska nájezdy vojsk Osmanské říše. Sasové se jim postavili, ale byli přemoženi. Uherský a český král, moravský markrabě a římský císař Zikmund Lucemburský nebyl schopen včas reagovat, protože byl právě zaneprázdněn husitskými válkami. Boje s muslimskými Turky pak naplnily zdejší dějiny po příští čtyři století.
Kromě hradů a dalších pevností v Sedmihradsku daly také vzniknout zmíněným unikátním opevněným kostelům.
Po bitvě u Moháče roku 1526 se Sedmihradsko v čele se slovenským rodákem Janem Zápolským stalo samostatným knížectvím. Po další dvě století hrálo úlohu důležitého nárazníkového pásma mezi impériem rakouských Habsburků a Osmanskou říší.
Roku 1699 získala Sedmihradsko Habsburská monarchie, v jejímž rámci tvořilo do roku 1848 autonomní korunní zemi. Od konce 19. století zde uherská vláda započala s masivní maďarizací, kterou zastavila první světová válka a prohra Rakousko-Uherska v ní. Poválečná Trianonská smlouva přisoudila Sedmihradsko Rumunsku.
Dějiny celého Rumunska byly značně dramatické i ve 20. století, ale to už by bylo povídání nad rámec toho, co je dobré předem vědět o jeho nádherné Transylvánii, do které mířil náš výlet.
Z bukurešťského letiště jsme po pár hodinách dorazili do atraktivní horské oblasti SINAIA se stejnojmenným horským městečkem a jeho v podstatě předměstím jménem BUSTENI, kde jsem brzy ráno vyběhla pořídit první snímky. O charakteru zdejší architektury vypovídá i hotel, ve kterém jsme přespali. Na listnaté či smíšené lesy jsme se nemohli dost vynadívat – kůrovec je určitě nechroustal.
Mezi jednotlivými pásy Karpat se nacházejí úrodné roviny s pásy polí a pastvinami nebo malebná lehce zvlněná krajina s tu a tam do ní zasazenými vesnicemi, většinou s dominantou pevnosti či opevněného kostela.
Nad vesnicí RUPEA se tyčí saská pevnost ze 14. století.
Krásný opevněný gotický saský kostel stojí ve vesnici SASCHIZ.
Také ve vesnici ROTBAV uprostřed zemědělské krajiny se nachází další z opevněných kostelů, které jsou jako celek zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO.
SIGHISOARA (německy Schässburg, maďarsky Segesvár) je velmi krásné zachované středověké město, také na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Historické centrum města leží na vyvýšené citadele, obklopené třemi pásy mohutných hradeb s 9 věžemi a 2 baštami. U hlavního vstupu do citadely stojí hodinová věž s orlojem.
Sighişoara je rodištěm proslulého středověkého vládce Vlada Tepeşe, za kterým sem proudí davy turistů fascinované Drákulovými románovými příběhy. Postavu hraběte Drákuly, závislého na krvi živých lidí, stvořil britský romanopisec Bram Stoker v roce 1897. Děj svého příběhu umístil do Transylvánie (Sedmihradska), ačkoliv zde nikdy nebyl.
Tak vzniklo spojení upíra s historickým valašským knížetem Vladem III., který se proslavil úspěšným bojem proti Turkům i velkou krutostí. Vysloužil si přezdívku Ţepeş (Napichovač) kvůli mimořádně bolestnému způsobu mučení a zabíjení – napichování svých nepřátel na kůl způsobem, při němž nebyly dřevěným kůlem poškozeny žádné životně důležité orgány. Člověk umíral po dobu několika dní za neuvěřitelného utrpení. Vlad také lidi dával uvařit či upálit zaživa.
Dalším Vladovým přízviskem bylo rumunské slova Drăculea (syn draka), dané tím, že jeho otec Vlad II. dostal od Zikmunda Lucemburského tzv. Dračí řád určený bojovníkům proti Turkům.
Spolu s první křížovou výpravou do Svaté země ve 12. století vznikly první rytířské řády – proslulé Řád johanitů neboli Řád maltézských rytířů, Řád templářů a Řád německých rytířů. Podrobněji a myslím dost zajímavě o tom najdete v knize “Příběh Arábie“.
Ani po konci křižáckých válek nezanikla potřeba ochrany evropských křesťanských států. Proto vznikaly v Evropě další rytířské řády. Jedním z nich byl uherský Dračí řád, založený roku 1408 uherským králem a pozdějším římským císařem a českým králem Zikmundem Lucemburským. (Ve skutečnosti ho k tomu vedly především vlastní mocenské důvody.)
V rodném domě Vlada Tepese poblíž hodinové věže je dnes restaurace a naproti za kostelem jeho bysta.
Tzv. schodiště studentů – kryté schodiště z roku 1642 o 172 schodech vede ke gotickému kostelu Na kopci. Bylo postavené kvůli saské škole, umístěné v neklidných dobách vysoko na kopci nad městem z bezpečnostních důvodů.
Vesnice BIERTAN (UNESCO), založená Sasy ve 12. století, má opevněný kostel z počátku 16. století, obehnaným 12 metrů vysokými pevnostními zdmi. Ke kostelu vede i zde kryté schodiště. V jednom bastionu (domečku) v hradbách byly na dva týdny zavírány páry, jež se chtěly nechat rozvést.
Město TARGU MURES na řece Mures získalo na začátku 15. století od Zikmunda Lucemburského právo konat trhy a obchodem značně zbohatlo. („Targu“ znamená „trh“.)
Historicky maďarské město měnilo svou „státní příslušnost“ od doby po první světové válce, kdy připadlo Rumunsku, dokonce několikrát. Mezi první s druhou světovou válkou zde probíhal velký hospodářský a s přílivem nové pracovní sily se opět zvýšil podíl Rumunů na celkovém počtu obyvatel. Ve druhé světové válce patřilo Maďarsku, ale po válce se vrátilo zpět pod rumunskou správu.
Město s řadou zajímavých objektů, ve kterém jsme jen přenocovali, jsem si prošla brzy ráno.
Od roku 1962 je hlavním průmyslovým závodem města Targu Mures chemický kombinát Azomureš, produkující průmyslová hnojiva. Dnešní Rumunsko je hodně průmyslová země. Díky velkému prostoru, který má, mohly být průmyslové podniky a objekty dále od silnic (mimochodem – silnice a dálnice jsou v zemi velmi dobré) a nijak tak neruší utěšený pohled na krajinu.
TURDA je město proslavené solnými doly. Důl Salina Turda, starý přes dva tisíce let, ukrývá více než 100 metrů pod zemí unikátní svět, který je dnes největším důlním muzeem na světě.
Sůl se zde těžila od 2. století a v těžbě se pokračovalo i po pádu Římské říše. Do roku 1862 se sůl těžila ze tří štol, pojmenovaných Josef, Tereza a Antonín. Čím hlouběji se však kopalo, tím větší problémy nastávaly s dopravou soli na povrch. Koncem 19. století se proto zbudovala nová štola pojmenovaná Franc Josef, dlouhá 780 metrů.
V roce 1932 byla těžba ukončena.
Monumentální je hlavní jeskyně dolu (co asi dalo práce ji vykopat!), v níž byl vybudován výtah a schodiště. Na dně jeskyně je jezero, po kterém se návštěvníci mohou vozit na lodičkách. Zejména pro rodiny s dětmi je to dnes velká atrakce.
SIBIU je velmi krásné středověké město, kdysi hlavní město transylvánských Sasů, s částečně dochovaným opevněním a řadou historických budov – paláců, kostelů, kupeckých domů, železným mostem zvaným Lhářův.
Výborně dochovaná a udržovaná ALBA JULIA či ALBA CAROLINA, zvaná také Karlsburg, pocházející z počátku 18. století, je nejrozsáhlejší pevností v jihovýchodní Evropě. Její opevnění měří celkem 12 kilometrů.
Pevnost pojmenovaná podle vládnoucího panovníka Karla VI, vznikla na místě původní římské pevnosti. Součástí rozsáhlé pevnosti je palác a katedrála.
V katedrále je pohřben Jan Hunyadi nazývaný Turkobijec nebo Bílý rytíř. (Narozen kolem roku 1400, zemřel roku1456 na mor). Sedmihradský šlechtic, vojevůdce, jeden z nejbohatších a nejmocnějších uherských velmožů. Od roku 1441 byl sedmihradským vojvodou. Jako jeden z mála velitelů své doby dokázal úspěšně čelit osmanským Turkům.
HRAD HUNEDOARA, zvaný také KORVÍNŮV HRAD, je jedním z největších středověkých hradů v Evropě. Postaven byl ve 14. století tureckými zajatci na místě bývalého římského opevnění na skále nad říčkou Zlasti. Přístup do hradu vede přes dlouhý úzký most nad vodním příkopem.
V polovině 15. století výrazně přispěl ke vzhledu hradu výše již zmíněný Jan Hunyadi (své jméno měl po tomto hradu) a také jeho syn Matyáš Korvín.
Rozlehlý hrad s vysokými věžemi a baštami, s množstvím oken a balkonů, se stal nejen strategicky významným opevněným bodem, ale také reprezentačním sídlem.
TRANSFAGARAŠ – proslulá silnice vysoko v Karpatech. Její serpentiny vedou kolem kaskády vodopádů o výšce 68 metrů na řece Arges, která pramení nahoře v jezeře Balea.
Ve druhé polovině května ale ještě silnice nebyla sjízdná a tak jsme nahoru do výšky přes dva tisíce metrů vyjeli lanovkou. O tom, jak to tam nahoře bez sněhu a bez mlhy vypadá, nám dal představu jen plakát. Takové jsou hory!
BRAŠOV (saský Kronstadt) je město obklopené horami, běžně nazývanými Transylvánské Alpy. Na jejich (v druhé polovině května) stále sněhem pokryté vrcholky byl cestou pěkný pohled.
Brašov, založený Sasy ve 13. století na obchodní trase poblíž strategického karpatského průsmyku viditelně obchodem zbohatlo. Má krásné středověké centrum se zachovalými hradbami s branami a věžemi. (Etničtí pravoslavní Rumuni nesměli ve středověku žít uvnitř městských hradeb.)
Dominantou města je katolický Černý kostel, proslulý 120 tureckými koberci, visícími z galerie. Dovezli je místní kupci obchodující s Osmanskou říší.
Nad městem stojí 987 metrů vysoká hora Tampa, na kterou vede lanovka. Na vrcholu je nápisem „Brašov“, který nahradil nápis „Stalin“ z let 1950–1960.
BRAN, jeden z nejznámějších „drákulovských hradů“, ležící vysoko na kopci, splňuje romantickou představu o takovém sídle. Postaven byl Sasy v letech 1377–1382, aby střežil horský průsmyk na hranici mezi Valašskem a Sedmihradskem proti nájezdníkům z východu.
Když se v roce 1957 stal hrad muzeem, byla legenda o Vladovi Ceauşescovým režimem podporována, protože byl jako bojovník proti cizákům považován za národního hrdinu.
V roce 1920 se na hradě Bran usídlila královna Marie, vnučka britské královny Viktorie provdaná v roce 1897 za rumunského prince Ferdinanda. Pokoje si zařídila v romantickém stylu a žila zde až do vynucené abdikace krále Michaela roku 1947, kdy rumunské království zaniklo.
Od roku 2006 je hrad Bran majetkem rodiny Habsburků. V rámci restitučního procesu jej získal dědic královského rodu Habsburků Dominik Habsburský, architekt žijící ve Spojených státech.
Hrad zůstává i nadále muzeem, včetně jeho „strašidelné expozice“, budící nadšení účastníků školních výletů.
Novorenesanční zámek PELEŠ, letní královské sídlo rumunského krále Karla I., postavený v letech 1873–1883 v slohu na svahu hor Bucegi, patří k nejkrásnějším na světě.
(Roku 1866 byl německý princ Karel von Hohenzollern-Sigmaringen, zvolen rumunským knížetem a roku 1881 prvním rumunským králem Karlem I.)
Na stavbě zámku Peleš i na stavbě zámečku PELIDOR, budoucího letního sídla krále Ferdinanda I. a královny Marie nedaleko v areálu, se významně podílel český architekt Karel Zdeněk Líman.
Víte, kam vedla první zahraniční cesta prince Charlese po zvolení britským králem Karlem III.? Do Transylvánie! A nebyl tu zdaleka poprvé, jezdí sem již 25 let. Hodnoty této části Rumunska mu už dávno učarovaly. Určitě si určitě nemyslí, že je to pouze místo, kam se jezdí chodit po horách – jak se domnívá mnoho našinců. Tak, i pro ně je tu předchozí povídání s doprovodnými fotografiemi.
