Dění na Ukrajině má se Sýrií hodně společného. Nejen to, že novým velitelem ruských invazních sil na Ukrajině byl jmenován generál Dvornikov, předtím od roku 2015 velitel ruských ozbrojených sil v Sýrii.
Dnešní svět je nesmírně provázaný a někdy ten vzdálený je najednou nečekaně blízko. Promiňte, že tento fakt zase opakuji. Za posledních skoro dvacet let se na Blízkém východě mnoho událo a pocit, že to je daleko, se rychle vytrácel. Evropu roku 2015 zasáhla velká uprchlická vlna ze zemí zmítaných válečnými konflikty – ze Sýrie i dalších arabských zemí či Afghánistánu. Přidávali se uprchlíci také odjinud a i ti, kteří prostě jen chtěli žít lépe. Nemusím se rozepisovat, dobře si to pamatujeme.
Nyní, kdy Evropa hledá alternativní zdroje energetických surovin namísto dovozu z Ruska, žádá o pomoc ropou a plynem obdařené arabské země. Ty teď dávají najevo nahromaděný pocit ublížení a odmítají zvýšit těžbu. Poukazují na to, že se uprchlíkům z různých válečných konfliktů měří různě.
Devastace Ukrajiny ruským agresorem má pro země Blízkého východu závažný aspekt – řada z nich nemá dostatek vlastních potravin a musí je dovážet. Mnoho arabských států (ale i afrických, a to může být velký malér!) je naprosto závislých na ukrajinském exportu pšenice. Hlavně Sýrie, Jordánsko, Libanon a Egypt. Ovšem dovoz pšenice z Ukrajiny bude teď hodně nejistý (přes zaminované Černé moře asi nemožný), bude jí výrazně méně a její cena nepochybně výrazně poroste. Z podobného důvodu, kromě jiného, začaly v roce 2011 nepokoje v mnoha arabských státech (tzv. arabské jaro).
Nepokoje, které tehdy z nahromaděného vnitřního napětí v Sýrii vypukly, vyústily v krvavou válku, v níž se angažovaly a dodnes ve snaze o kontrolu nad touto významnou zemí Blízkého východu angažují světové velmoci. Vedlo to k tomu, že dnešní Sýrie je rozdělená na tři části. První: severovýchod Sýrie ovládá kurdsko-arabská aliance s podporou Spojených států a západních spojenců. Snaží se zabránit rozšíření vlivu Turecka. Druhá: regiony na severozápadě kontroluje turecká armáda. Třetí: hlavní město Damašek s centrální a jižní částí řídí vláda s prezidentem Bašárem Asadem a u moci je drží podpora Ruska a Íránu.
A do toho ještě v zemi stále působí zbytky Islámského státu.
Přicházejí zprávy, že Rusko nyní rekrutuje do války na Ukrajině syrské žoldnéře. Mnoho mladých mužů se totiž ve válkou zmítané, sankcemi stíhané a rozbombardované Sýrii nic jiného než bojovat nestihlo naučit a přitom musí zajistit svou rodinu. Syrský vůdce tím splácí Rusku svůj dluh za podporu.
V médiích se roku 2005 psalo, že Rusko odepsalo 70 procent syrského dluhu a od té doby se pravidelně objevují informace o syrském zájmu kupovat ruské zbrojní systémy. Také zprávy, že Rusko prodává Sýrii stíhačky a že je možné, že za ně neplatí Sýrie, ale Írán, kde by stroje nakonec mohly skončit, protože Sýrie a Írán podepsaly smlouvu o vojenské spolupráci. Přitom vztah s Íránem je mj. pro některé země komplikací pro vyhraněnější postoj k dění na Ukrajině.
S aktuálním pozadím dění na Ukrajině, které prožíváme, které se nás velmi týká a které má i širší souvislosti, píši vzpomínku na nezapomenutelnou cestu Sýrii roku 2009 a na její historické a kulturní poklady, z nichž mnohé bohužel již neexistují. Podobně, jako jsou teď – kromě vyvražďování ukrajinských obyvatel – ničeny historické a kulturní poklady Ukrajiny. Včetně archivů – historické paměti.
Damašek (UNESCO) je považován za nejstarší hlavní město na světě. Tak o něm psali už před pěti tisíci lety písaři egyptských faraonů. Své stopy v něm zanechaly mnohé další velké civilizace. Zlatý věk Damašku začal v 7. století a trval 90 let – po dobu vlády Ummajovců – než nová dynastie Abbásovců přenesla hlavní město chalífátu do Bagdádu. Za Umajjovců bylo postaveno mnoho mešit, paláců, tržišť, a také vodovody, kanalizace, nemocnice, lázně.
Impozantní Umajjovská mešita ze začátku 8. století, jedna z nejstarších islámských staveb, nese jejich jméno. Uvnitř mešity byl (v kapli se zelenými skly) pohřben sv. Jan Křtitel. Pro fotografování tehdy nebyly nejlepší světelné podmínky, zato krásný a cenný komplex byl neporušený. Později nám televizní záběry ukázaly jeho zuboženou podobu.
Damašek má mnoho podob a částí, které vznikly v různých dobách. V době Byzantské říše se stal jedním z center křesťanství a také donedávna byla třetina syrského obyvatelstva křesťanská (aktuální statistky nejsou). Lidé patřili k řadě různých křesťanských církví. Proto kromě mešit byly, a nejen v Damašku, i křesťanské kostely a čtvrtě.
Damašský Dům sv. Ananiase připomíná známou biblickou událost: sv. Ananias pokřtil sv. Pavla, původním jménem Saula (česky Šavla). Za dob raného křesťanství patřil Saul mezi pronásledovatele křesťanů. Na cestě do Damašku byl oslepen světlem z nebe a slyšel Ježíšův hlas. V jeho životě nastal zlom. Při křtu dostal jméno Pavel a křesťanství začal naopak ve velkém rozsahu šířit. Je považován za autora většiny Nového zákona. V Ananiasově domě je vystaven soubor obrazů z Pavlova dramatického života.
V Národním muzeu nebylo dovoleno fotografovat. To jsem nevydržela a tajně pořídila pár snímků nesmírně cenných exponátů, malých sošek, nalezených v ruinách amorejského města Mari, státu v údolí Eufratu ve 3. tisíciletí př. n. l. Kouzelné malé sošky tzv. prosebníků přinášeli do chrámů účastníci náboženských poutí. Byly nalezeny spolu s dalšími poklady, mj. s 25 tisíci klínopisných textů.
Myslím často na to, co se stalo s lidmi, které jsme poznali víc. Naší základnou v Damašku byl hotel „Jasmínový dům“. V křesťanské čtvrti, tedy bez nočního volání muezínů, vznikl spojením několika domů. Cítili jsme se v něm jako doma.
Vzpomínám i na různá náhodná a letmá setkání. Co je asi s těmi spokojenými odpočívajícími pány v lázních v damašském velkolepém bazaru, kteří na nás mávali, když jsme šli okolo.
Palmyra (UNESCO) v syrské poušti bývala jednou z největších turistických atraktivit Sýrie. Byla křižovatkou starověkých civilizací a kultur (asyrské, řecké, nabatejské, římské, parthské, byzantské) a karavanní zastávkou na „hedvábné stezce“. Stejně jako všichni ostatní návštěvníci jsme byli naprosto uchváceni všemi částmi římského Starého města jako byl Baalův chrám, Triumfální oblouk, Kolonáda, Amfiteátr, Forum, Tetrapylon, Nymfeum či Diokleciánův tábor.
Záběry mají již historický význam. Ze slavných památek zbyla jen spoušť a co šlo, bylo ukradeno.
V 17. století nechal tehdejší emír na kopci nad Starým městem postavit arabskou citadelu, z níž jsme mohli vidět celou rozlehlou archeologickou lokalitu, včetně stranou ležícího Údolí hrobek s pohřebními věžemi a podzemním chrámem.
Nedaleko pohřebních věží stála u palmového háje velká nízká bílá budova muzea, ze kterého záběry nemám, protože to nebylo dovoleno a běžně to respektuji. O osudu exponátů i statečného ředitele muzea jsem četla a veselé to nebylo. Pěkná proto není, jak by samozřejmě jinak byla, vzpomínka na romantický večer v hotelu u tohoto háje, kde jsme tehdy přespali. Předtím poseděli venku s výhledem na slavnou lokalitu přes vršky palem a probírali silné dojmy z uplynulého dne.
Hamá je město na řece Orontes, které patří do tzv. úrodného půlměsíce – území, kde v oblasti Blízkého východu vznikaly první civilizace. Skrývá pod sebou dalších 13 kulturních vrstev – nejstarší je z období 5 tisíc let před naším letopočtem. Město nejvíce proslulo svými obřími dřevěnými koly zvanými nurie, kterými se ve starověku čerpala voda do akvaduktů a vedla do zavlažovacích kanálů. Bývalo tu 16 těchto unikátních kol, největší s průměrem 21 metrů. O jejich současném stavu jsem nenašla žádné zprávy.
Apamea (Afámia) leží severně od města Hamá, rovněž v údolí řeky Orontes. Ve 3. století př. n. l. ji založil Seleukos, generál armády Alexandra Velikého a pojmenoval po perské manželce, kterou mu spolu s územím Sýrie přidělil Alexandr Veliký při proslulém hromadném sňatku 10 tisíc Alexandrových vojáků s Peršankami v Súsách. Město patřilo mezi největší města tehdy známého světa.
Ebla bývala jedním z nejdůležitějších míst osídlení již od doby bronzové. V roce 1975 tu došlo k úžasnému nálezu – 17 tisíc tabulek s klínopisnými texty obsahu hospodářského, historického, lexikálního, literárního, právního a náboženského v sumerštině a eblejštině významně přispělo k poznání starověké historie a reálií.
Aleppo (UNESCO) bylo nejkrásnější a nejpříjemnější město Sýrie. Bylo také jedním z nejdéle trvale osídlených míst na světě. Ale už není – většinu města srovnalo se zemí ruské bombardování. Pomyšlení na to hodně bolí. Z Aleppa pocházel náš syrský průvodce Mahmúd, který do naší pětičlenné party rychle zapadl. Nevíme, co se s ním a jeho rodinou se dvěma holčičkami stalo.
Dominantou města s mj. více než 200 mešitami či 60 lázněmi byla arabská citadela. Nesmírně jsme ocenili výběr ubytování v Aleppu – měli jsme všechny pokoje v nejvyšším patře hotelu Park s nádherným výhledem na citadelu a na město ze všech stran – ve dne i v noci.
Z prohlídky města – citadela, mešity, súk (tržiště).
Asi 60 km severozápadně od Aleppa žil kdysi pastýř Samán (Simeon, Šimon), který se na základě zjevení ve snu stal mnichem a poustevníkem. Po 30 let prý žil na 16 m vysokém a 2 m širokém sloupu, ze kterého dvakrát denně kázal shromážděným lidem. V roce 459 byla na tomto místě postavena byzantská bazilika, jejíž součástí se stal i slavný sloup, poškozený jako celá bazilika zemětřesením a už také podstatně nižší.
Ugarit (dnes Rás Šamla – Fenyklový ostrov) je významná archeologická lokalita u pobřeží Středozemního moře, v níž bylo identifikováno pět samostatných vývojových etap, nejstarší z doby 6700 př. n. l. Později tu vzniklo centrum ugaritského amorejského království, které přineslo v 15. století př. n. l. světu první abecedu.
Byly nalezeny soubory hliněných tabulek s akkadskými a chetitskými klínopisnými záznamy. Část písemností byla zaznamenána také v samostatném semitském ugaritském jazyku s vlastním hláskovým klínovým písmem o 30 znacích, které lze považovat za předchůdce evropských písemných systémů, za první abecedu.
Sýrie byla také dějištěm křižáckých válek. Během nich bylo založeno mnoho rytířských řádů – na ochranu poutníků směřujících k božímu hrobu a k boji proti nevěřícím. Jejich politický a hospodářský význam brzy sahal daleko. Nejvýznamnějšími z nich jsou: johanité, křížovníci, templáři a řád německých rytířů. Je to velice zajímavé téma, jehož stopy vedou až do současnosti (podrobně v knize Příběh Arábie).
Nad křižáky nakonec zvítězil slavný vojevůdce Saladin, jehož jezdecká socha stojí v centru Damašku.
Saladinova pevnost, resp. Saladinův hrad (UNESCO) byla nejnedostupnějším křižáckým hradem, ale přesto se Saladinovi podařilo hrad v roce 1188 dobýt.
Tartus je druhým největším syrským přístavem. Cestou do Tartusu jsme míjeli Al Marqab, další křižácký hrad. A ostrov Arwad nedaleko tartuského přístavu byl jedním ze dvou posledních míst křižáckého pobytu na Blízkém východě.
Krak de Chevaliers (UNESCO) – Hrad rytířů – je vůbec největším křižáckým hradem na Blízkém východě. Odolal i Saladinovi. Předcházela jej pověst nádherného hradu a nelhala. Součástí hradu byl rozsáhlý systém tajných chodeb. Celý hradní systém tvoří vnitřní hrad, který je oklopen vnějším, obraným prstencem. Hrad mohl pojmout až 4 tisíce mužů a byl dostatečně zásoben pro dobu obléhání.
Malúla je vesnička na úbočí skály, ve které se dodnes mluví aramejsky – jazykem, kterým byla napsána první bible a kterým mluvil Ježíš. Nacházejí se tu dva kláštery. Klášter sv. Sergeje a Bakcha byl postavený Byzantinci. Druhý je zasvěcen sv.Tekle, patronce Malúly, a patří syrské křesťanské ortodoxní církvi. Pozoruhodností Malúly je také dlouhá soutěska se skalními hroby.
Bosra (UNESCO) je proslulá velikýmřímským amfiteátrem pro 15 tisíc diváků, který patří k nejzachovalejším na světě. To bylo poslední místo, které jsme si prohlédli v zemi, na kterou nelze zapomenout.
