Podmanivá Andalusie – 1. část

Název španělské Andalusie, v češtině lákavě znějící, kupodivu pochází od Vandalů se špatnou pověstí. Čeština se ale nemýlí, Andalusie je skvělá.

V pozadí názvu Andalusie cítíme „luzný“ (vábivý, okouzlující). Jenže jménem Al-Andalus označili velkou část Iberského-Pyrenejského poloostrova Arabové, kteří do ní vpadli přes Gibraltarskou úžinu roku 711 a pak tu vládli po sedm staletí. Přinesli s sebou umění, vědu a architekturu, které převzali od národů, které si podrobili (Mezopotámie, Persie), a také náboženství – islám. Jen na úplném severu poloostrova se udrželo několik křesťanských knížectví, a ty se hned pustily do znovudobývání (tzv. reconquisty).

Proč pojmenování po Vandalech, kteří tuto oblast ovládali ve 4. a 5. století a ne po Vizigótech, kteří tu vládli v době arabského vpádu, známo není. (A mimochodem – ti Vandalové, rovněž křesťané ariánského vyznání jako Vizigóti, se stali symbolem nesmyslného bezohledného ničení a násilí až o mnoho staletí později a zřejmě poněkud neprávem – nebyli totiž o nic horší než všichni ostatní. Tak to někdy chodí.)

Své stopy na Iberském poloostrově zanechali jiní ještě dřív. Původně byl osídlen iberskými a keltskými kmeny. Poloha, úrodná půda a zdroje zlata a stříbra od starověku lákaly. Na pobřeží Středozemního moře založili své obchodní kolonie Féničané i jejich pokračovatelé Kartaginci.

Po porážce Kartága v punských válkách se poloostrova zmocnila Římská říše a ustavila na něm svou provincii Hispania. Tu postupně reorganizovala. Jednou z dílčích částí se stala provincie Hispania Baetica, která zahrnovala většinu dnešní Andalusie a k tomu ještě části dalších dnešních španělských provincii i malou část Portugalska. Po Římanech zůstalo na poloostrově mnoho hmotných památek a románský jazyk.

V době stěhování národů ve 4.–5. století se na poloostrově objevily různé germánské kmeny včetně zmíněných Vandalů a pak Vizogótů, kteří roku 429 poloostrov po Římanech ovládli.

Po roce 711 je vystřídali Maurové, jak se dohromady nazývali Arabové se severoafrickými Berbery.

V Arabské říši na Blízkém východě brzy nato roku 750 chalífy Umajjovce porazili Abbásovci (více viz kniha „Příběh Arábie“). Přežil jediný člen umajjovského rodu – Abd ar-Rahmán. Podařilo se mu uprchnout a v Andalusii založit vlastní říši – Córdobský emirát. Jeden z jeho následovníků jej povýšil na samostatný Córdobský chalífát.

V něm dosáhla arabská věda a umění na poloostrově svého největšího rozmachu. Do Evropy se dostaly zde již neexistující staré antické spisy (bez kterých by se nekonala renesance) i nové arabské objevy. Díky náboženské toleranci měli křesťané a židé svobodu vyznání a mohli získávat dokonce čelné funkce. V muslimském Al-Andalusu vzkvétala kultura a vzdělanost. (A bylo tomu tehdy v islámském „Zlatém věku“ i na Blízkém východě, až do vpádu Mongolů ve 13. století.)  

Vrcholu politické moci dosáhl Córdobský chalífát kolem roku 1000 za vlády al-Mansúra (Vítězného). Pak se Andalusie kvůli odstředivým silám ponořila do občanských válek a chalífát se rozpadl na malá tzv. taifská království, stále kulturně vyspělá, zato slabá. To umožnilo křesťanským královstvím ze severu rozšiřovat svá území a zesilovat proces křesťanské reconquisty.

Podvakrát se ještě muslimové pokusili tento trend zastavit. Taifská království pozvala na pomoc muslimy ze severní Afriky – nejprve Almorávidy a pak Almohady. Ale první i druzí nakonec jen začlenili andaluské území do své říše. Navíc byli nábožensky dogmatičtí a netolerantní.

V té době naopak slavila úspěchy reconquista. Roku 1147 křesťanská vojska dobyla Lisabon a roku 1212 muslimy porazilo spojené křesťanské vojsko Kastilie, Portugalska, Leónu,Navarry a Aragónu v přelomové bitvě u Las Navas de Tolosa.

(Portugalské hrabství vzniklo v průběhu reconquisty již v 11. století. Po vítězné bitvě roku 1139 se hrabě Alfons I. stal zakladatelem Portugalského království a jeho prvním králem. Portugalská reconquista skončila roku 1249, o 250 let dříve než na východní španělské části poloostrova, dobytím jižní oblasti Algarve. Tehdy stanovené hranice mezi oběma zeměmi na poloostrově existují v prakticky nezměněné podobě dodnes.)   

Křesťanský postup už nebylo možné zastavit. Patronem křesťanské reconquisty se stal svatý Jakub-Maurobijec (Santiago=Jakub). Pouť k jeho údajnému hrobu do Santiaga de Compostela v Galicii v dnešním severním Španělsku se stala třetí největší křesťanskou poutí středověku (po Římu a Jeruzalému).

Na španělské straně poloostrova zůstal od poloviny 13. století pouze jediný nezávislý muslimský stát – Granada. Do konce 15. století se tu mezitím ustavily všechny známé španělské historické celky, křesťanská království. Nejvýznamnější z nich byla Kastilie.

Svatba Isabely Kastilské, dědičky Kastilie a Leónu, roku 1469 s Ferdinandem II. Aragonským znamenala počátek sjednocení Španělska, dovršeného po několika málo letech nato. 

Po nástupu Katolických veličenstev (oficiální titul udělený papežem Alexandrem VI.) následoval ihned vznik inkvizice a vyhnání židů a brzy po nich i muslimů ze země. Zemi to přineslo velké kulturní a hospodářské škody.

Granadu dobyla křesťanská vojska roku 1492. Na Nový rok poslední sultán zvaný Boabdil kapituloval a jen velice nerad opouštěl milovanou nádhernou Granadu. Koncem téhož roku vyslala Katolická veličenstva Kryštofa Kolumba objevit západní cestu do Indie. Objevil místo toho veliký, dosud neznámý kontinent. Aniž to tušil, odstartoval spolu s tím zásadní proměnu světa a období 500 let dominance evropské, resp. euroatlantické civilizace v něm. Španělsko po krátkou dobu ovládalo polovinu světa, pak ji zase postupně ztrácelo. Poslední kolonie roku 1898.

                                                                        ***

 Dnešní ANDALUSIE, je jedno ze 17 španělských  autonomních území, a to nejlidnatější a druhé největší. Leží na jihu Španělska při pobřeží Atlantského oceánu na západě a Středozemního moře na východě.

Metropolí Andalusie je SEVILLA (UNESCO) na řece Guadalquivir,  čtvrté největší město ve Španělsku. Velký rozkvět Sevilla zažila během své historie víckrát. Po epidemii moru, během které v roce 1649 zemřela polovina obyvatelstva (60 tisíc lidí) ztratila na významu. Zpět jej znovu získala ve 20. století. Tehdy se v Seville uskutečnily dvě světové výstavy: 1929 – Ibero-americká světová výstava a 1992 – Expo´92 (500. výročí objevení Ameriky). Ikonické Španělské náměstí bylo postaveno pro výstavu roku 1929. Na kachlích azulejos v dolní části obloukové budovy jsou zobrazeny historické scény jednotlivých španělských provincií.

Sevilla
Sevilla
Sevilla

 

Katedrála, třetí největší na světě, po katedrálách ve Vatikánu a Londýně, stojí na místě původní mešity, ze které zbyl jenom minaret, dnes zvonice. V katedrále je uložen sarkofág s Kolumbovými ostatky, nesený sochami čtyř králů. Pravost relikvií bývá zpochybňována, údajně je Kolumbus pochován také v Santo Domingu.

Sevilla
Sevilla
Sevilla

 

Královský palác Alcázar byl původně maurská pevnost. Obklopen krásnou zahradou.

Sevilla
Sevilla
Sevilla
Sevilla

 

U řeky Guadalquivir stojí bývalá vojenská strážnice Torre del Oro. Poblíž býčí aréna a naproti ní socha Carmen, dělnice v tabákové továrně, jejíž příběh známe z Bizetovy opery. Sevilla je domov flamenka a býčích zápasů.

Sevilla
Sevilla
Sevilla
Sevilla
Sevilla

 

CÁDIZ byl založen Féničany před rokem 1000 př. n. l., podle tradice 80 let po Trojské válce. Přístavní město má jedinečnou polohu na skalnatém poloostrově. Féničané Cádiz využívali především jako obchodní přístav, stejně jako později Římané a Arabové. Z cádizského přístavu vyplul Kryštof Kolumbus na svou druhou a čtvrtou objevnou plavbu do Ameriky.

Nejvýznamnější památkou je katedrála s nepřehlédnutelnou zlatou kopulí. Z věže vedle katedrály se nabízí nádherné výhledy. 

Cádiz
Cádiz
Cádiz
Cádiz

 

Cádiz

 

ROTA leží ve stejném zálivu jako Cádiz. Lze do ní z Cádizu jet lodí přes záliv či po silnici přes některý z nádherných mostů. Historie města sahá daleko do minulosti. Ve 13. století zde byl postaven hrad Castillo de Luna jako obranná pevnost. V roce 1953 tu zase vznikla americká námořní základna válečných lodí Šesté flotily a letiště pro vojenské transportní letouny amerického letectva.

Rota
Rota
Rota
Rota
Rota
Rota

 

JEREZ. Město s celým názvem Jerez de la Frontera (protože leželo „na hranici“ mezi křesťanským a muslimským územím), v úrodné nížině v blízkosti řeky Guadalquivir, je proslavené jezdeckou španělskou školou, flamenkem a vinařstvím.

Na pohledném vzhledu města se podepsaly všechny kultury, které se zde v průběhu staletí vystřídaly. Mezi hlavní historické stavby patří Alcázar postavený za Almohadů ve 12. století. Další vznikly po dobytí města křesťany ve 13. století, včetně katedrály a řady paláců.

Jerez
Jerez
Jerez
Jerez
Jerez

 

Jerez je proslulý výrobou vynikajícího vína a brandy. Především produkcí vína sherry, kterou spoluzavedli Britové. Málokdo vynechá návštěvu některého ze zdejších slavných vinařství. Třeba vinařství Tio Pepe (strýček Pepe). Skutečnému strýčkovi kohosi ze zakladatelů byla postavena socha a jeho marketingové ztvárnění je nepřehlédnutelné. Totéž platí pro reklamu Bodegas Osborne, výrobce sherry a brandy, stejně nepřehlédnutelnou, a v Jerezu a jeho okolí všudypřítomnou.

Jerez
Jerez
Jerez
Jerez

 

MÁLAGA. Málagu u pobřeží Costa del Sol založili jako svou obchodní kolonii Féničané. Nesmazatelné stopy na ní zanechala doba maurské nadvlády. Z té pochází palácová pevnost Alcazaba, původně římská pevnost. Pod pevností stojí římské divadlo. Dnes je spojuje podzemní chodba.

Málaga
Málaga
Málaga
Málaga
Málaga
Málaga

 

hradu Gibralfaro je nádherný pohled na celé město.

Málaga
Málaga

 

Maják a býčí aréna ve čtvrti Malagueta.

Málaga
Málaga
Málaga

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Dana Trávníčková | neděle 3.7.2022 18:31 | karma článku: 14,22 | přečteno: 264x