S napětím sledujeme zprávy o Ukrajině. Dění se nás bezprostředně týká. Kvůli zklidnění emocí střídám sledování zpráv s psaním o další kdysi fajn zemi. Už pár let takovou není a týká se nás to trvale.
Nedávno proběhla médii zpráva, že Francie a její spojenci – čeští vojáci – stahují z Mali své jednotky. Působili zde 9 let od roku 2013 v rámci protiteroristické mise EU a OSN na základě žádosti malijské vlády. Podařilo se jim zastavit postup islamistů na hlavní město Bamako.
V posledních letech ale rozpínavost islamistů a džihádistů rostla a jejich působnost se rozšířila do několika okolních zemí. Malijci nechápali proč evropští vojáci neumí s problémy na severu skoncovat, začali je vnímat jako okupanty, byl vypovězen francouzský velvyslanec a nakonec v Mali loni (2021) došlo k vojenskému převratu. Vlády se zmocnila vojenská junta, která vypověděla i uvedenou protiteroristickou misi. Naopak do země pozvala žoldáky z nechvalně proslulé ruské skupiny Wagner.
Co je Mali? Západoafrická země Mali je země s nesmírným kulturním a historickým bohatstvím. Leží na místech, kde mezi 4. a 16. stoletím prosperovaly tzv. Velké africké říše Ghana, Mali a Songhaj, úrovní srovnatelné s tehdejší Evropou. Nic na tom nemění fakt, že běžný Evropan o tom většinou nic neví.
Oblast západní Afriky ovlivnily velké evropské zámořské objevy a s nimi spojené dění, a pak především od 17. století doba francouzských koloniálních iniciativ. Vyvrcholila roku 1895 ustavením Francouzské západní Afriky, která sdružila osm francouzských kolonií. Mali získalo nezávislost v roce 1960, v proslulém „Roce Afriky“.
Na jižním okraji Sahary, na pouštním a polopouštním severu Mali a také v několika okolních subsaharských zemích žijí Tuaregové, jedno z berberských etnik (původních obyvatel severní Afriky). Po staletí se živili karavanním obchodem přes Saharu se severoafrickými arabskými zeměmi. Podle jejich modrých plášťů a turbanů bývají nazýváni „modří synové pouště“.
Tuaregové mají světlou pleť, na kterou jsou hrdí. Porcování Afriky mezi evropské koloniální mocnosti nalinkovalo hranice často podle pravítka a africká etnika necitlivě rozdělilo či sdružilo. Poté, co zde vznikly samostatné státy, nemohli se Tuaregové smířit s tím, že budou nyní menšinou ve státech ovládaných černošskou většinou, jejíž některá etnika donedávna zotročovali. Požadovali autonomii a docházelo k povstáním.
V roce 2012 kvůli nespokojenosti Tuaregů na jedné straně a na druhé kvůli nespokojenosti lidí na jihu Mali s tím, že vláda není schopná Tuaregy usměrnit, došlo k prvnímu vojenskému puči. Toho využili Tuaregové a vyhlásili svůj stát Azawad na severní polovině země (neuznaný žádným státem světa).
Jenže Tuaregům velmi brzy přebrali vedení různé příchozí zahraniční skupiny islamistů, často napojené na radikální islámské organizace (odnože al-Kaídy), a Tuaregy z jejich pozic vystrnadili. Největší pozornost na sebe islamisté upoutali, když v létě 2012 v Timbuktu zničili dvě ze svatyní zapsaných na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Bývalá koloniální mocnost Francie byla požádána o pomoc – a dále už to znáte.
V roce 2003 jsme se v partě šesti žen vydaly do Mali a Senegalu (který s Mali po nějaký čas sdílel svůj příběh). Obě země představovaly prvotřídní cestovatelský cíl s řadou objektů přírodních i civilizačních,. Objektem masového turismu ale nebyly, Afrika jak se patří! Obě tehdy patřily ke stabilním zemím. V obou sice byl dominantním náboženstvím islám, ovšem v tolerantní africké podobě a oba státy byly sekulární (světské).
Bájné Timbuktu bylo jedním z našich hlavních cílů. Dostat se tam dá buď dlouhou plavbou po řece Niger či letecky. Let po celou dobu z hlavního města Bamaka sleduje africký veletok Niger, který uprostřed Mali vytváří na stovkách kilometrů ohromnou vnitrozemskou deltu s mnoha říčními rameny a ostrovy.
Timbuktu (UNESCO) je legendární tuarežské město. Od 11. století sloužilo jako obchodní středisko na křižovatce karavanních cest přes Saharu. Bylo centrem říší Mali a Songhaj. Bylo baštou učenosti a blahobyt se tu poměřoval počtem vlastněných knih. V asi 60 knihovnách se nacházelo okolo 700 tisíc rukopisů (snad přežily řádění islamistů). Islám, písmo a učenost přišly spolu s arabskými kupci. Tuaregové, původně animisté, se stali muslimy mystického typu.
Hliněná středověká architektura je udržována po staletí – tři rozlehlé impozantní středověké mešity (nejstarší v západní Africe), středověké obytné domy. Průvodcem nám byl Tuareg, ze kterého jsme poznaly jen oči. Prý byl mladý, říkala jedna z nás, která ho zahlédla vybaleného z turbanu.
Dženné (UNESCO) vzniklo na trase do Timbuktu jako uzlový bod transsaharského obchodu na vnitrozemské deltě Nigeru. Ve středověku se vyvinulo v blahobytné město, z něhož se dochovalo asi 2000 staveb v tradičním stylu hliněné architektury sahelského slohu jako doklad rozkvětu starých afrických říší Mali a Songhaj. V centru Dženné se nachází světoznámá mešita. Každé pondělí se před ní konají proslulé trhy.
Vesnice Dogonů (UNESCO) byly pro nás nejsilnějším zážitkem z Mali, umocněným tím, že naším průvodcem v Mali (s výjimkou Timbuktu) byl Bubakar, rodilý Dogon, báječný člověk. Byla to jeho kultura a všude měl své příbuzné a známé.
Dogoni jsou tajemné etnikum. Mají svébytnou kulturu, jsou animisté a jejich světový názor určují mýty. Žijí na asi 150 km dlouhém skalním pásu Bandiagara ve zvláštních hliněných obydlích, barevně splývajících se skalním podkladem, obklopených sýpkami na obilí, oltáři a svatyněmi. Jsou proslulí svými rituálními tanci a nádhernými maskami, až 4 metry vysokými.
Prochodili jsme řadu dogonských vesnic, viděli „jeskyni obřízky“ se starými a stále obnovovanými skalními malbami. Vesnice, odkud pocházela Bubakarova žena, byla zasvěcena prapředkovi krokodýlovi. Ve dvou jezírcích tu vesničané chovají krokodýly a vykrmují je kuřaty.
V jedné vesnici nám, šesti Češkám, předvedli své strhující rituální tance. Byla to autentická záležitost, kterou viditelně s velkým potěšením provedli navíc mimo pravidelný termín. Nejprve důstojně nastoupili stařešinové vesnice v modrých indigových oblecích a po nich pak shora ze skal sestupovali tanečníci v maskách. Rituálně významové tance předváděli čelem ke stařešinům (k nám zády). Na konci nám Bubakar vysvětlil význam jednotlivých masek a mohly jsme se dokonce společně vyfotografovat.
V Mali jsme navštívily řadu dalších míst. Poslední večer jsme si s Bubakarem, všestranně vzdělaným člověkem, sedly kolem stolu a konečně se ho zeptaly na tajuplný batůžek, od kterého se nikdy neodloučil. Když se ujistil, že ho nikdo z jiných zdejších etnik nevidí, ukázal nám jeho obsah: dva hustě popsané sešity a několik talismanů, kterým se říká gri-gri. Dozvěděly jsme se, že je současně šamanem a léčitelem své komunity. Tím se stal po mnohaleté výchově. Školil ho jeho šamanský dědeček, po kterém významnou funkci převzal. Všechna kouzla si Bubakar po léta zapisoval a kreslil do těch sešitů.
Ptal se mne, jaké gri-gri já používám. Tím mě zaskočil. Řekla jsem, že jsem hodně racionální a na kouzla moc nevěřím. Pak jsem si ale uvědomila, že mám vždy u sebe kaštany a ukázala jsem mu je. Dlouho si je prohlížel. Nakonec nás požádal, abychom se kolem dokola stolu vzali za ruce a vyslovil kouzelné formulky pro štěstí.
Teď se jdu zase podívat na aktuální zpravodajství. Kaštany asi stačit nebudou.
