Kam v lednu – co třeba do Antarktidy?

V lednu tam vrcholí léto, je největší naděje na slušné počasí, denní světlo je skoro pořád a tučňáci a další ptáci vyvádějí potomky.

Jižní Amerika se na jihu zužuje do mohutné špičky. Vysokohorské Andy ji rozdělují mezi Chile a Argentinu – dvě země s podmanivou kulturou a s přírodou, která od severu k jihu dramaticky mění tvář. Z úplného jihu kontinentu je to pak už „jen skok“ do unikátního světa Antarktidy a jejích zvířecích obyvatel na Antarktickém poloostrově.   

Obě pozoruhodné země – Argentinu a Chile – jsem poznala během několika cest od severu k jihu. Během jedné jsme se s tučňáky, ikonickými obyvateli Antarktidy, už potkali. Bylo to v Patagonii, v její větší argentinské části, na poloostrově Valdéz. Tady v přírodní rezervaci Punta Tombo každoročně hnízdí asi milion tučňáků Magellanových. Je to jejich největší hnízdiště na světě a zároveň místo s největší koncentrací tučňáků mimo Antarktidu.

Patagonii na jihu odděluje od Ohňové země 570 kilometrů dlouhý Magalhaesův (Magellanův) průliv z Atlantického do Tichého oceánu.  Pojmenován byl po portugalském mořeplavci, kapitánu Fernaao de Magalhaaesovi (španělsky Ferdinand Magellan), který ve službách španělského krále průliv objevil a roku 1520 jím poprvé proplul na vůbec první plavbě kolem světa. Nalezený průliv pak mořeplavcům umožnil se vyhnout obávanému Hornovu mysu, kolem kterého vede jedna z nejnebezpečnějších námořních cest světa.

(Tato mapka je fotografie. Byla nalepená na skle výlohy jednoho obchodu ve městě Ushuaia. Žádné informace o jejím původu uvedeny nebyly.)

Ohňová země (španělsky Tierra del Fuego) sestává z jednoho velkého ostrova a tisíce malých, oddělených spletí mořských uliček. Také o Ohňovou zemi se Chile s Argentinou dělí a její větší část patří Argentině. Návštěva Ohňové země během zmíněné cesty byl moc pěkný zážitek. Je to oblast romantické zádumčivé přírody s jezery a horami, většinou pod ochranou statutu národního parku. Tučňáků směrem k jihu kontinentu stále přibývalo.

USHUAIA, nejjižnější město světa, leží mezi průlivem Beagle a rozeklaným řetězem skalnatých hor, které se nad ní vypínají až do výše 1500 metrů.

Průliv Beagle byl pojmenován po anglickém výzkumném trojstěžníku, který jím proplul první. (A samo plavidlo bylo opravdu pojmenováno podle oblíbené rasy psa.)  Loď vykonala celkem tři expedice. Druhé plavby, pětileté vědecké cesty (1831–1836), mj. s pětitýdenní zastávkou v Ushuaie, se zúčastnil také mladý přírodovědec Charles Darwin. Díky poznatkům získaným během dlouhé plavby a jejich analýze přišel na stopu vysvětlení rozmanitosti v přírodě, základu jeho proslulé evoluční teorie, publikované později ve slavném díle „O původu druhů“.

V roce 2006 jsem připravila zmíněnou cestu, která vedla až do Ushuaie, velmi příjemného města. V něm na břehu průplavu stála cedule s nápisem Konec světa a za ní kotvily lodě mířící do Antarktidy. Tehdy jsem si řekla, že se sem jednou určitě vrátím, na jednu z těch lodí nastoupím a budu pokračovat dále na jih, dále za „konec světa“ – do Antarktidy. 

Do Antarktidy se dá doplout z jihu všech světových kontinentů, ale odtud, z Ushuaie je to nejblíž.

(Dvě mapky tohoto designu pocházejí z brožury, kterou jsme dostali na lodi do Antarktidy. Uvádím se souhlasem společnosti.)

Na veletrhu cestovního ruchu v Berlíně jsem si pak po čase objednala místo na jedné expediční lodi do Antarktidy. Vybrala jsem si ji podle nastudovaných parametrů: optimální kapacita, zabezpečení (heliport a záchranné čluny pro všechny) a samozřejmě dobrý program. Nejvhodnější jsou lodě pro několik desítek pasažérů, které mohou zajet do většiny zálivů a průlivů. A také tento počet lidí se podle přísných mezinárodních pravidel může vystřídat při výstupech na souš v přijatelném čase. Loď této kategorie může na noc kotvit a nikdo tak nepřijde o průjezdy úchvatnými pasážemi, jako na lodích pro stovky pasažérů. Ty prostojí mnoho hodin, než se všichni na místech k průzkumu na souši vystřídají, a pak to musí nahnat noční jízdou.  

Po čtyřech letech, na začátku ledna 2010, jsem byla opět v Ushuaii. Podle pokynů lodní společnosti jsem tam dorazila v předstihu a před vyplutím přenocovala (pro jistotu dvakrát), co kdyby byly nějaké komplikace v letecké dopravě. A to se mi také přihodilo – v Buenos Aires, kde jsem měla přestoupit na domácí let na stejném letišti (mají tam dvě), byla silná bouřka a letadlo nejprve přistálo na severní, opačné straně zálivu Río de la Plata v uruguajském Montevideu, než se počasí uklidní. V Buenos Aires jsem se pak musela nejprve přepravit na opačný konec města, protože další let byl tentokrát vypravován odtud.

 Do Ushuaie jsem dorazila 5. ledna, jen místo ráno to bylo pozdě večer. Město ale dosud za světla zářilo kvetoucími lupinami a záplavou dalších květů. Navíc bylo stále vánočně vyzdobené a ve výlohách obchodů převažovaly betlémy. Hned následující den, na Tři krále, vánoční výzdoba zmizela.

Ushuaia je v tuto roční dobu hlavně místem odjezdu do Antarktidy a je to patrné na každém kroku. Pivo značky „Hornův mys“ a v cukrárně „tučňáčky“ si tam ovšem můžete dát po celý rok. 

Třetí den ráno jsem opět stála na Konci světa a za ním čekal můj Antarktický sen (Antarctic Dream).

Loď s chilskou posádkou a chilskými kuchaři dělala čest svému jménu, po všech stránkách. V jídelně s velkými okny byly stoly rozmístěny po stranách. Uprostřed byl „obývák“ s křesly, do kterých se člověk hluboce zabořil a nemohl tak vypadnout při velkých vlnách. Stejně ducatá byla křesla v knihovně. Strávila jsem v nich hodně času.

Vždy se na každou cestu předem připravuji a nastuduji, co se dá. V daném případě jsem to nechala na dlouhé přesuny. Dva dny trvala cesta z Prahy do Ushuaie (a pak dva dny zase zpět) a dva dny se nepřetržitě pluje do Antarktidy (a pak zase dva dny zpět).

Jela jsem napakovaná naučnou i související literaturou, a ještě informacemi z mého archivu, který po třicet let utěšeně narůstá. V letadle, při čekáních na letištích a během dvoudenních plaveb tam a zpět jsem si s nadšením stále četla o všem, co souviselo s Antarktidou. Jak byla objevena a jaké strhující příběhy jsou s ní spojeny. Že je tvořena dvěma po všech stránkách odlišnými částmi. O dramatické historii hledání jižního pólu a jejích hrdinech, a jak to souviselo s Arktidou. O tom, že těch pólů na obou koncích zeměkoule je více – geografický, kartografický, magnetický, a ještě další. O antarktické chudé floře, zato úžasné fauně. O Češích v Antarktidě. O vědeckých základnách. (Více o všem v knize „Jižní Amerikou na Konec světa a pak dál do Antarktidy“.)

Postupně jsem také zjistila, jak se antarktická zvířena jmenuje česky, Na lodních přednáškách s promítáním a dále pak v reálu jsem se dozvídala jejich anglické názvy. (Dorozumívacími jazyky na lodi byly angličtina a španělština.)

Mezi 70 pasažéry jsem byla jediná Češka. Na lodi se od začátku ustálil méně vídaný zvyk, že jsme si ke stolům sedali různě a nebyl žádný stálý zasedací pořádek. Rychle jsme se všichni seznámili a často hodně zajímavě si popovídali. Setkání s různými lidmi je jednou z nejlepších součástí cestování.

Sešla se fajn parta. Tak, jak je v cestovatelském světě běžným zvykem, oslovovali jsme se mezi sebou i s našimi průvodci jménem. (Zato Češi na poznávacích zájezdech se sobě na začátku nepředstaví a společně tak cestují po řadu dní. Čestné výjimky jen potvrzují pravidlo. Pro mne jako kdysi mnohaletého externího průvodce zahraničních turistů a pak světoběžníka rovněž po mnoho let to bylo zjištění zarážející a nepochopitelné. Vždyť to patří k elementární slušnosti.)     

Z Ushuaie loď plula několik hodin po průlivu Beagle klidně. Pak se začala houpat. To poté, co jsme za mysem Horn, nejjižnějším bodem Jižní Ameriky, u kterého se míchají vody Atlantického a Tichého oceánu s různou teplotou, vyjeli na otevřené moře – do Drakeova průlivu, nejobávanějších mořských vod světa. Počty spolucestujících během stravování občas prořídly a lodní lékař byl žádanou osobou. (Jako cestovatel mám nezaslouženou kliku, že netrpím mořskou nemocí ani závratí z výšek. Za houpání lodi se mi skvěle spalo, jak v kolíbce.)

Průliv byl pojmenován po kapitánu Francisu Drakeovi, který sám byl hoden svého dračího jména. Byl to proslulý korzár (tedy pirát z pověření panovníka, jemuž odváděl podíl na zisku). Postavení, moc a bohatství si vydobyl především útoky na španělské přístavy a koráby vezoucí zlato a další poklady z Ameriky do Evropy. A také obchodem s otroky.

Když byla jeho loď roku 1578 během historicky druhé plavby kolem světa zasažena bouří a zahnána daleko na jih, Drake zjistil, že na jih od Ohňové země se nachází otevřené moře. A tedy, že kromě Magellanova průlivu, na který od začátku 17. století získala monopol Nizozemská východoindická společnost, existuje ještě alternativa plavby z Atlantiku do Pacifiku.

Mys Horn, u kterého se potopilo mnoho lodí kvůli častým silným bouřím, mohutnému vlnobití, silným mořským proudům a plovoucím ledovcům, později k úlevě mořeplavců po otevření Panamského průplavu v roce 1914 významně „osiřel“.

Během celého výletu nás kapitán občas rozhlasem upozornil na něco, co bychom jinak mohli přehlédnout. Jako třeba na první obrovskou kru. Okamžitě jsme upalovali na palubu.

Třetí den plavby velké vlny ustaly a okolo lodi začalo létat stále více ptáků jako znak toho, že pevnina se blíží. Před námi byl ANTARKTICKÝ POLOOSTROV lemovaný mnoha většími i menšími ostrovy.

(Druhá mapka z brožury lodní společnosti. Uvádím s jejich souhlasem.)

První skupina ostrovů se jmenuje Jižní Shetlandy (South Shetland Islands). Na nich se nachází většina z asi 40 vědeckých základen různých států. Hodně jich je i na ostrově Jamese Rosse, na kterém v letech 2005–6 brněnská Mendelova univerzita vybudovala Mendelovu polární stanici – českou antarktickou výzkumnou základnu.

Také na průzkum ostrovů Jižních Shetland a přilehlé pevniny Antarktického poloostrova směřuje většina turistických výprav. Mezi nimi byla i ta naše. Viděla jsem ve světě mnoho krásného. Cesta do Antarktidy, velký splněný sen, patří mezi moje vůbec nejsilnější a nejkrásnější zážitky. Antarktida je ve všem naprosto jiná, než všechny ostatní kontinenty.

Možná se někdo podivuje, co je tam krásného, když záběry Antarktidy ve filmech či jinde prezentují Antarktidu především jako bílé nekonečno s nebezpečnými trhlinami v ledu, občas zahalené mlhou.

Aspoň krátké vysvětlení: Antarktida má dvě odlišné části – Východní a Západní (pojmenované podle směřování k západní či východní polokouli Země). Tyto dvě části se od sebe liší ve většině ohledů.

Východní Antaktida je mnohem větší a chladnější. To je ta, jak si Antarktidu asi většinou představujeme. Téměř celá je překrytá ledem o průměru 2 a půl až 3 kilometry, místy téměř 5 kilometrů. Z ledu vyčnívá jen nejvyšší pohoří. Na této části Antarktidy se nachází zeměpisný jižní pól i všechny ostatní póly. Podnebí má kontinentální.

Západní část Antarktidy s Antarktickým poloostrovem s výrazně členitějším pobřežím je vývojově mnohem mladší.  

Přes ANTARKTICKÝ POLOOSTROV, kam jsme připluli, přechází horský systém, který je pokračováním jihoamerických And. Je s nimi spojen podmořským horským hřbetem. Zdejší ledovce jsou horského typu a na svém úpatí se odlamují do moře.

Podnebí je také jiné – převažuje mořský vliv a teploty jsou značně vyšší. V létě dosahují i 15°C, v zimě klesají nanejvýš k -40°C.

V zimě je poloostrov obklopen několik metrů silným ledovým krunýřem a po moři je tak nedostupný. V létě je na něm často zamračeno a drobně prší.

V antarktickém létě na začátku ledna 2010 jsme měli velké štěstí – ani jednou nezapršelo a často svítilo slunce. Někteří jedinci byli chvílemi i v tričku, jako neúnavný fotograf Diego či šéf výpravy Roger.

Týden jsme pluli kolem nádherných ostrovů a pevniny Antarktického poloostrova. Občas na ně vystoupili. Loď zakotvila a my jsme při plném respektování mezinárodních pravidel (mj. maximální počet lidí najednou a na omezený čas) se vystřídali pouze ve dvou partách.

Na břeh jsme se dopravovali nafukovacími čluny zodiaky.

Krajina je tam velmi rozmanitá. Místy snově fantaskní, jinde krásná až to bralo dech. Viděli jsme také, jak se odlamují neboli tzv. „telí“ kry z ledovců. Z některých postupně vznikají úchvatné artefakty – čím je led starší, tím je modřejší.

,

Pouze na jižní polokouli žijí TUČŇÁCI, erbovní tvorové Antarktidy. Má jich tu být asi 8 milionů, ale nejspíš se vlivem klimatických změn jejich počet snížil.

Tučňáci jsou nelétaví ptáci, zato vynikající plavci a potápěči. Mají dvouvrstvé peří, které u dospělých jedinců nepropouští vodu.

Tučňáků je celkem 17 druhů a v Antarktidě žije 8 z nich.

Všichni tučňáci, a podobně další antarktičtí ptáci, jsou bílo-černě vybarveni. Mají bílé břicho a černý hřbet. Díky tomu jsou pod vodou téměř neviditelní, seshora i zezdola.

Čím blíže k jižnímu pólu, tím větší tučňáci tam žijí. Nejmenší tučňáci žijí na rovníkových Galapágách.

Největším tučňákem je více než metr vysoký tučňák císařský, který žije pouze na velké východní části Antarktidy. Má velmi komplikovaný rozmnožovací cyklus s fázemi, kdy se o vejce a pak potomka matka a otec starají střídavě. Zahrnuje v sobě i pochod v délce 100–150 kilometrů. Tohoto tučňáka si lze plně užít pouze v dokumentárních filmech, které postihují všechny odlišné fáze probíhající po řadu měsíců.

(Neplést si s tučňákem královským, který má poloviční výšku, podobá se tučňáku žlutorohému a žije ve vodách kolem Antarktidy).

Na Antarktickém poloostrově nás tučňáci přijali velice vlídně a my se jich stále nemohli nabažit. Sice jsme dodržovali všechna pravidla, ale vzdálenosti od nich často dodržet nešlo, protože jsou zvědaví. To oni přicházeli k nám, aby si nás prohlédli. Jednoho zvědavce zaujali naši dva průvodci.

Tučňáčím rodinám se právě vyklubali potomci, většinou dvojčátka. Jejich děťátka vykukovala zpod bříška jednoho z rodičů a občas se do okolní rozpravy zapojovala. Druhý rodič mezitím v moři lovil a ptáčata po návratu krmil natrávenou potravou ze svého volete.

Setkávali jsme se tu se třemi druhy těchto temperamentních tvorů.

TUČŇÁK OSLÍ se pozná podle bílé skvrny nad každým okem. Čas od času zvednou hlavu a vydávají silné hýkavé zvuky, kvůli kterým přišli ke svému jménu.

TUČŇÁK UZDIČKOVÝ má od ucha k uchu přes bílou bradu černý proužek a vypadá, jako by se stále usmíval.

TUČŇÁK KROUŽKOVÝ má černý fráček a bílou náprsenku. Na černé hlavičce výrazné oči, orámované kolem dokola bílým kroužkem. Jejich děťátka často pospávají s rozpaženými ploutvičkami a rozpláclá na bříšku. Anglicky se tomuto tučňáku familiérně říká Adélka. Je to po manželce kapitána d’Urvilla, francouzského významného mořeplavce a průzkumníka Oceánie a Antarktidy, který později i s manželkou a synem zahynul při prvním francouzském železničním neštěstí. Po jeho milované manželce se jmenuje tučňák Adély a část Antarktidy Adélina země. 

Jednou či dvakrát jsme narazili i na TUČŇÁKA ŽLUTOROHÉHO se zlatým obočím, který se v Antarktidě běžně nevyskytuje. Tento druh má ve zvyku si občas namluvit jedince jiného druhu a odstěhovat se k němu.

Na pevnině jsme chodili v zástupu po cestičce, kterou průvodce praporkem vyznačil. Dávali jsme pozor, abychom nešlapali v cestičkách tučňáků, kterých je tam plno. Když se ale nějaký tučňák rozhodne jít po naší, je naší povinností ustoupit stranou a dát mu přednost.

Zajímavé je to s nimi na nerovném terénu. Směrem nahoru jsou vidět vydupané dolíčky, směrem dolů skluzavky.

Tučňáci se umí klouzat i po rovině nebo z mírného kopečka – položí se na bříško a odstrkují nohama a ploutvičkama.

Tučňákům Adélkám se podobají kormoráni antarktičtí, kteří se všemi druhy tučňáku společně koexistují. Jejich mláďátka vypadají jako plyšové hračky. Rodiče je co chvíli láskyplně oňuchňávají.

Také tu žijí dravé CHALUHY, které se živí kromě jiného i tučňáky, živými či uhynulými. A ŠTÍTONOŠ , přezdívaný  „popelář Antarktidy“.

Druhým živočichem, na kterého jsme nejčastěji narazili, je některý ze zdejších druhů tuleňů. Nejběžněji je to TULEŇ WEDDELLŮV. Povaloval se všude možně, pokud možno na sluníčku, pochrupoval a ničím se nenechal rušit.

TULEŇ KRABOŽRAVÝ ve skutečnosti nežere kraby, ale kril (drobné korýše), ze kterých pak má trus do červena a vypadá, že krvácí. Je to nejrozšířenější tuleň na světě.

Občas jsme chodili na palubu a pozorovali okolí. Jednou si na kusu plovoucí kry hověl – jak mívá ve zvyku – masožravý predátor TULEŇ LEOPARDÍ – kterého jsme pak viděli ještě několikrát. Je to obrovské zvíře připomínající velikého hada – dorůstá délky až 4 a půl metru a váží i více než 450 kilogramů. Loví většinou tučňáky a jiné tuleně. Umí vyskočit z vody do výšky až dva metry nad hladinu a na ledu se pohybuje rychlostí až 20 km/hod. Je to jediný antarktický živočich, který prokazatelně zabil člověka.

Potkali jsme i RYPOUŠE SLONÍ, přesněji rypoušky, protože samci už splnili své rozmnožovací povinnosti a odpluli. Toto obrovské zvíře je největší ploutvonožec a největší šelma na světě. Vyskytuje se pouze v Antarktidě a oblastech jí blízkých. Samci měří až pět metrů a mohou dosáhnout váhy až 3 tuny. Samice jsou podstatně menší, ale i tak jsou mohutné. Pro samce je typický kožní vak-chobot (odtud jméno), který slouží hlavně k zesilování řevu, důležitého pro vymezování se mezi ostatními.

Při projížďce zodiakem jsme na jednom místě na sebe koukali s rypouškami, které se vyhřívaly na sluníčku a působily s línající srstí jak zombie.

V moři občas plulo okolo hejno VELRYB (KEPORKAKŮ), které nás cvičily v postřehu při jejich fotografování.

Antarktida jako jediný světový kontinent nemá stálé obyvatelstvo. Většinou jen po několik měsíců v roce během letní sezóny jsou jejími obyvateli vědci, kteří pracují na vědeckých projektech (jako ti naši). Je na ní i několik stálých stanic. Všichni se řídí mezinárodně přijatým Antarktickým smluvním systémem. 

 Za 2. světové války vznikla na místě jménem PORT LOCKROY britská základna pro pozorování německých ponorek. Dnes je tu malé muzeum s jedinou poštovní stanicí Antarktidy. Přes léto ji pro takové, jako jsme byli my, provozuje britské osazenstvo – a to vždy pouze ženské, které je na to hrdé. Poté, co se po válce tento provoz obnovil, ihned se sem nastěhovalo plno tučňáků. Dřív tu nebývali. Sídlí kolem dokola budovy a drží stráž u vlajky.  

Odtud už jsme pluli obráceným směrem – zpět. Nejprve zase přes Drakeův průliv. Když jsme se přibližovali k pevnině, uviděli jsme Hornův mys, nejjižnější místo Jižní Ameriky. Mys se špatnou pověstí ale dělal, že se fámy o něm určitě mýlí, a my, natěšení koukáním na legendu, jsme věděli, že se nám výlet vydařil.

Svět je slovy klasika stále „báječné místo k narození“. Nesmíme na to zapomínat ani v dobách, kdy někteří usilují o to, aby takový nebyl.

Jak to říkal legendární meteorolog?  JE TŘEBA MÍT SLUNCE V DUŠI.