Člověk je pořád v jednom kole. Ani si neuvědomuje, jak křehká je jeho tělesná schránka. Ještě křehčí jeho duše. Někdy jsme jak roboti. A potom přijde skluz do propasti.
Šlapala jsem si svoji cestu životem. Vždycky jsem všechno zvládla, díky svojí rodině a přátelům. Jenže trny začínaly být hustší a hustší. Neuměla jsem si říct o pomoc, zamotávala se čím dál více do pavoučí sítě. Odhodlaná, že situaci zvládnu.
Trpělivě snášela všechny nálady a rozmary člověka-kolegy. To půjde, stačí trpělivost a pochopení. Někdy byly slunné dny, kdy jsem si říkala super, moje úsilí přináší ovoce.
Každý den stres, co zase v práci bude. Šlapání po mém egu bylo na každé směně. Nebyla žádná cesta. Nebo jsem ji neviděla. Moje sebevědomí bylo na nule, zadupáno do země.
A do toho utrpení, přišla vážná nemoc osoby nejbližší. Musím být silná. Vždycky jsem to ustála.
Co to, že mě nohy nenesou, jsem sražena na kolena, jako voják na bitevním poli.
Nemůžu vstát.
Ani nechci.
Je to zbytečné znovu se postavit. Už nechci jít dál po této cestě.
Ale nevidím žádnou jinou.
Pomoc, slyším se křičet. Přestože moje ústa mlčí. Někdo mě slyší. Oni jsou tady pořád. I když já na ně v tom stresu a tlaku zapomněla.
Vidím ruce natažené ke mně. Jsou mojí dcery. „Mami, pojď, já ti pomůžu. Bude to těžké, ale jiná cesta už není.“
Celé tělo se chvěje, mozek odmítá nad čímkoliv přemýšlet, cítím se unavená. Hrozně moc unavená. Prospala jsem snad celý měsíc. Pilulky a klid doma mému tělu i duši svědčily. Ale vrací se to.
Mám výčitky, že jsem tu situaci nezvládla. Zase se chvěju v obrovském stresu. Je to jakoby mým tělem procházely elektrické výboje. Všechny svaly jsou v křeči. V práci jsou kvůli mně problémy. Rozbroje. Proudí mi hlavou a je mi zle.
Do duše mi vnáší klid rozhovor s psychologem. Opravdu to, co se stalo, není moje vina. Naopak.
„Jste statečná, že jste tu šikanu tak dlouho snášela a dokázala se vzepřít.“ Slyším od doktora.
Po čtyřech měsících i díky lékům se mi do duše vnesl klid. Můžu zpátky do práce. Nebylo to lehké.
Vracely se mi tíživé vzpomínky a různé situace. Zdálo se však, že je to za mnou. V práci jsem vydržela pár měsíců.
Duševní nepohoda se podepsala i na mé tělesné schránce. Potíže s nemocnou páteří se zhoršily. Do toho gynekologické problémy.
Musela jsem zůstat doma. Nakolik dlouhodobý stres ovlivnil moje potíže, nevím.
V domácím prostředí v klidu, pohodě se moje duše začala zotavovat, život je zase krásný a pohodový. Jsem to zase já. A už se nedám.
Jako zázrakem se začalo dařit líp i mým zádům. Gynekologické problémy, i když se jevily jako závažné, jsou pryč.
Tak zázrak to není, přispěli k tomu i lékaři, ale chci jen říct, pokud churaví duše, tak tělo nemá šanci se uzdravit.
Poslouchejte svoje já, nikdy není pozdě. Naučte se mít rádi a vážit si sami sebe. Zdraví a život máme jen jeden. A nebojte se požádat o pomoc druhé. Já se to teprve učím, a i tuto lekci dám.
A vždycky je něco zlého na něco dobré, zase je vnímám, oni jsou tady pro mě a já pro ně. Moji nejbližší. Už nebudu plýtvat silami pro člověka, který si to nezaslouží.
Tímto uzavírám jednu těžkou kapitolu svého života.
