Bylo, nebylo? Metrové závěje sněhu, mrzlo, až praštělo. K mé obrovské radosti, vyhlásili uhelné prázdniny. Nemusela jsem do školy. Nádhera.
A co jsme dělali? Nuda nebyla přesto, že jsme neměli internet. Dokonce i program v televizi byl omezený. Vůbec nám to nevadilo. Naše zimní vozítka, byla stále připravena k zábavě. Někdy nestačila ani pořádně vyschnout. Stejně jako naše zimní výbava.
Žádné oteplovačky, sněhule, termo prádlo, nic takového. Bavlněné punčochy-„šlapčáky“ ogaři podvlekačky-spodňáky. Nebo „trikáče“. Vlastně bavlněná kombinéza co se oblékala přímo na tělo, děcka tomu říkaly „košulaté gatě.“ Nahoru tepláky nebo šponovky. Na nohou, kdo měl zručnou babičku, pletené ponožky z ovčí vlny. Trochu kousaly, ale teplo bylo. Několik vrstev svetrů a bundu, která byla většinou po starších sourozencích. Čepice a pořádné palčáky, které stejně brzo promokly.
Na nohou kordovanky, ve kterých byla zima, nohy mrzly, ale zase byly vodě odolné. Však mě po každé moje starostlivá maminka nachystala lavůrek teplé vody se solí, abych mohla zmrzlé „kotky“ ohřát. Znovu se prokrvily.
Když nebyl mokrý sníh, měli jsme filcové zimní „papuče“ měly hladkou podrážku, dal se v nich kopec sklouznout.
A čepice ta musela být, je pravda, že při divoké jízdě na saních se často ztratila, ale neuletěla daleko. Občas byla na ní taková vrstva sněhu , že nebylo vidět, jakou má barvu. A na oblečení jakbysmet. Většinou byly tepláky nebo šponovky obalené zmrzlými kuličkami ledu. A vůbec nám to nevadilo, jezdilo se, dokud nebyla tma. Nebo když už jsme byli promočení a promrzlí.
Žádné vleky, všechna zimní vozítka hezky vyvézt na kopec. Tady na Valašsku máme pořádné „krpály“ Když někdo nafasoval na hlídání mladšího sourozence, tak se občas do kopce plahočil i s ním. Sjížděl z poloviny kopce nebo se „špuntama“ se muselo opatrně.
Na kopečku nás bylo hodně dětí, občas jsme se škorpily, ale většinou to skončilo smírem, po velké koulovačce. Stavěly jsme obranné linie, z velkých koulí, hradby. Nebo společnými silami jsme postavily obřího sněhuláka. Dostat obrovské koule na vršek sněhuláka, nám pomáhali tatínci. A jak rádi.
Málokdo měl nějaké značkové lyže nebo sáně, plastové boby snad ani nebyly, nevzpomínám si na ně.
Ovšem já boby měla. Dřevěné. Staříček vytáhl ze stodoly staré dřevěné lyže, doma vyrobené. Byly hodně těžké a dlouhé, špička byla hezky vytočená na horu a měla ozdobný tupý hrot. Staříček tyto lyže hodně zkrátil, spojil je dřevěným sedátkem. Do špic navrtal díry na provázek. Byla jsem na tyto sáně, tak pyšná.
A že to na nich frčelo, nebylo pochyb.
Další oblíbené jezdítko byl obyčejný igelitový pytel. Z pevného igelitu, dostatečně velký. Nacpali jsme do něho slámu, aby se nám hezky sedělo.
To byly jízdy - toto „vozidlo“ se moc nedalo ovládat. Kolikrát si říkám, že jsme tyto divoké jízdy přežili ve zdraví. Super jízda byla, když starší kluci, vyjeli korýtko v hluboké polní cestě. Která byla zavátá sněhem. Většinou se frčelo po stěně dráhy, byl to cvrkot.
A protože děcka byla šikovná, měla dost času na tyto hrátky, vynalezla jízdu na „paramitu“ Kdo nezná tento valašský výraz je to dřevěný sušák na seno. Byl ve tvaru písmene A. Složily se dva do sebe a na něm se sušilo seno.
No a našli se jedinci, kteří tento sušák využili k jízdě na sněhu. Bylo mi vysvětleno, že se na přední část-špicu se musel uvázat „špagát“-provázek, aby se dala tahem za špagát lehce nadzvednout. Dřevěný paramit položili na staré lino. Výhoda spočívala v tom, že se na něj naskládalo více dětí. No nedovedu si představit tahat ten to “autobus „ do kopce. A také když se udál karambol, nebo se špice někde zapíchla, musel to být dobrý katapult. S tímto způsobem jízdy se mi svěřil manžel a švagrová, oba jsou zdraví a čilí, tedy to svoje dětství také přežili bez úhony.
Když pozoruji letošní, stejně jako loňskou mírnou zimu bez sněhu je mi líto dětí, které si opravdu zimních radovánek moc neužijí.
A víte co, klidně bych se na igeliťáku svezla, znovu, život je třeba prožít ne proživořit.
