Jsem neskutečně dojatá, když vidím fotky, žen, dokonce i mužů, kteří šijí, aby pomohli zachránit zdraví. Svým blízkým, ale i cizím lidem.
A co navíc - dělají to zadarmo. Nebo jen za náklady si řeknou o peníze. To je neskutečné. A v této nelehké situaci se spojí a šijí roušky.
Někteří dokonce vymýšlí atraktivní vzory, aby se roušky líbily i dětem. Stejně jako moje kamarádka. Ihned zareagovala, hned v počátku šila roušky pro lékaře, sestřičky. A především pro malé „onkoláčky“
Nikde se s tím nechválí, ale šije i v noci. Nějak zapomněla na spánek, na sebe. A je mi jasné, že není jediná.
Já jsem na ruční práce levá. Blbě se to přiznává, ale je to tak. Ovšem zkusit jsem to zkusila. Výsledek neforemné „cosik“.
Takže mi netvrďte, že je to jednoduché. Určitě nejsem sama, kdo to prostě nedá.
Je to hřejivý pocit, že se zapojilo tolik lidí. Já bych vám všem chtěla moc poděkovat.
Tím to svým blogem. Protože psaní mi jde o kapku líp než to šití. Jste všichni prostě úžasní.
Navíc svými látkovými rouškami chráníte přírodu.
Nějak si nedovedu představit, že budeme používat jednorázové roušky.
Jsme připraveni na jejich likvidaci? Fotky s pláží s naplavenými rouškami jsou důkaz, že nejsme.
Všem přeji pevné nervy, zdravíčko. Ať vám stroj šlape. Děkuji.
Kresbu uveřejňuji s výslovným souhlasem autorky. V. Šaldové
