Kolikrát vyběhnu na kopec, tolikrát jsem vždycky okouzlena přírodou. I když tu znám každý kout, stejně pokaždé najdu něco kouzelného. Miluji to naše Valašsko.
Toulání. Po těch naších Valašských „ krpálích“ je prostě báječné. Moje přítelkyně, chlupaté holky. Jsou vždycky připraveny do akce. Les je přes cestu. Jenom trochu prudší kopec vyšlapat.
Malá Any se nemůže dočkat, vybíhá „hrb“ a Bee mi pomáhá nahoru. Držím se obojku silné Bíny.
„Počkej, Bee vyfotím si hříbek“. Hodná holka čeká. Nevšimla jsem si, že malá Any kousíček výše vykonává svojí potřebu. Snažím se vyfotit mochomůrku, v tom mi na hlavě přistává hromada hlíny, „špenčí“ a ani nechci vědět čeho všeho. Anynka rozhrabuje nožkama svoje dílo do všech stran, aby ostatní věděli, že tam byla. Že panička „čopí“ kousek pod ní jí nezajímá.
Není nádherná?
Any příště dávej pozor....
Bee vidíš, tam vlevo je rozhledna Maruška. A ty domečky to už je Hošťálková.
Pohled na údolí Hošťálková, za kopci jsou Hostýnské vrchy. Tam už jsme spolu byli několikrát. Holky.
Tady máme naší Ratiboř. Vpravo je vidět Radhošť. Co to dole je? Koníci.
Udělali si výlet za ohradu. Jsou nádherní a vůbec se nenechali rušit.
Tak jsme se dostaly na další kopeček. Tam dolů jsou Kateřinice.
Není to perníková chaloupka? Není. Je schovaná nad Ratiboří a Kateřinicemi. Na krpálu Kosiska.
Sklizeno.
Hranice mezi Hošťálkovou a Ratiboří. Pohled z jiného kopce.
Kde se člověk otočí je prostě nádherně. Jenom se občas děsím, že potkáme divočáky. To tady není vzácnost.
Tentokrát jsme na výlet přibrali Okiho. A užil si to hezky.
Asi trochu zmokneme.
Bee cítí večeři. Tak pojď holka tu si dáme až doma.
Sluníčko se chystá ke spánku, tak jdeme také.
Dobrou noc.
