To byla fuška. Řeknu vám, že mi ti malí drobečci dali zabrat. Ale musela jsem i zasmát pod vousy. Kdybyste viděli paničku, jak byla červená, funěla a tlačila stejně jako já.
Kdybyste viděli paničku, jak byla červená, funěla a tlačila stejně jako já.
Všechny děti jsem přivítala na svět, olíznutím. Bylo mi trochu divné, kde se tady vzaly. Když se první přisálo na moje břicho, trochu jsem se lekla. Panička však zářila jako sluníčko a něco švitořila ke štěňátku, já poznala, že je to tak správně.
Takovou krásnou rodinu mám, opečovávám ji. Jenže břicho bolelo, i když už tam žádné děťátko nebylo. A to mě zlobilo, nemohla jsem se dětičkám věnovat tolik, kolik bych chtěla. Panička mě uklidňovala.
,,Bínečko neboj, to bude dobré, jsi šikovná holka“ Vy byste jí věřili ? Kdybyste viděli, že sama se něčeho bojí. No já to ted´ vím, bála se o mě. Věděla, že mě bolí bříško, a pánečkovi říkala, že nevyšly nějaké placenty či co.
Vzala mě k paní doktorce, ta mi zase dávala tu chladnou věc na břicho a potvrdila, Danuščinu obavu. Něco mi píchli. A později skoro v noci přijela paní doktorka znovu s injekcí. Břicho bolelo a nutilo mě znovu a znovu tlačit.
Další den jsme jeli znovu na veterinu. Břicho bolelo a bylo mi hrozné vedro. Panička mi říká: Ty moje statečná holčičko, máš horečku, musíme zase k paní doktorce. Tam se děly věci. Fotili mi břicho, znovu jezdili po břichu tou chladivou věcí. Něco mi píchli do nohy, prý kanylu.
Panička mě moc chválila, jak jsem hodná. Po pravdě jsem byla hrozně unavená, tak mi bylo jedno, co se mnou dělají. Chtěla jsem domů, k dětem a pořádně se už vyspat. A zase ten pichanec. Dokonce dva. Prý antibiotika a oxitocin.
Doma mě vítaly štěňátka, dostaly napít. Postarala jsem se o ně vzorně, i když mi bylo hodně zle. Panička mi pořád strkala teploměr do zadku a konejšila sebe i mě. ,,Neboj holčičko, bude to dobré.“
A měla pravdu, další den mi bylo lépe. Děti mě potřebovaly. Jenom jsem byla hrozně unavená. Každý den jsem dostala injekci. A ještě znovu mě chladili na břichu. To už se obě, panička a paní doktorka, usmívaly. ,,Je to dobré, holka moje.“
Neměla jsem chuť k jídlu. Panička normálně začala baštit z mojí misky, tak to teda ne. Když mi baštu nabídla z ruky, tak to jsem si vzala. První dny jen po troškách, ale potom jsem měla strach, že mi to všechno sní, tak už jsem to slupla všechno pro jistotu. Docela se mi líbilo, že mě tak hýčká.
No a dneska jsem už zcela fit, štěňátka ani nepoznaly, že jsem byla marod. Panička mě moc chválí. Že jsem úžasná máma.
No ona mi občas chce pomoct i Any, ale já ji k dětem pustit moc nechci. Dočká se, až ještě kousek povyrostou. Zatímco já pořád často odpočívám, hlídá je panička. Furt u nich sedí a vykřikuje.
,,Jejdanánky ono už to má otevřené očička. Šmankote ono nám to už chodí, ono to už umí vrčinkovat, a štěkat." Pořád je pěstuje v náručí, nebo vleze do bedny a malí ji spí na klíně. Potom běduje, že zase nic nestíhá. Ale já jsem ráda, že je hlídá, můžu v klidu spát a nabírat síly. Ještě je budeme obě potřebovat. Teprve začne to pravé rodeo. Snad nám těch sedm statečných nezboří dům.
