Jiný kraj, jiný mrav, anebo výhody soužití na dědině. Je fajn mít dobré sousedské vztahy, utužovat je. I když na to padne, flaša slivovice.
Miluju svůj kraj, rodné Valašsko. Procházky po kopcích s psíma holkama, ty jsou vždycky natěšené a ochotné vyrazit kdykoliv ven. Ať vyjdeme na kterýkoliv kopeček, všude je nádherný výhled na ostatní kopce nebo do údolí. Tam leží naše vesnička. Lidé jsou tady pohostinní a ochotní kdykoliv pomoci. Sousedské vztahy jsou velmi dobré, když potřebujeme cokoliv opravit, nemusíme ani nikam daleko.
Často odpočívám, na dvorku s knížkou, kávou. Manžel se hrabe v záhonu, zahrada je jeho koníček. Ze sousední zahrádky slyším, souseda Frantu. ,,Jarošu, co děláš? Polez na pivo, mám vychlazené.“ Nejdu, eště mosím nasýsnůť do skleníka.“ Odpovídá manžel. Z vedlejší zahrady slyším jenom zabručení ,,Ty si baran.“ Čtu si dál, za pár minut. ,,Jarošu, potřebuju pomocť, pohnůť s fošňů!“ A můj manžel aniž by se zvedl ze záhonu, kde dřepí, odpovídá. ,,Šak ti pravím, že nechcu pivo ani kalíška.“ František se nedá odbýt. ,,Nebuď baran, vem tvoju, naleju jí pohárek vína, když pivo nepije." No můžete odmítnout, v zájmu dobrých sousedských vztahů? Nemůžete. Přiberu klobásy a jdeme relaxovat k sůsedovi, stejný relax jako courání po kopcích. Však Franta je zedník, pomůže kdykoliv. My zase jinak, zrovna včera jsem mu dala mast na vyvrtnutý kotník, přece s takovou prkotinou nepoletí k doktorovi, že? Dneska už běhá se sekačkou, nevím jestli zabrala mast, či slivovice.
Při přestavbě kuchyně pomohli sousedé v okolí. Stolař nám udělal kuchyňskou linku na míru. Domluvil spotřebiče u dalšího souseda za výborné ceny. Všechno zařídili, dovezli, zabudovali. Jiný pomohl s rozvodem elektriky, světel. Kamarád Jarek ochotně poradil, co s plísní na jedné ze zdí, a když už šel okolo, tak mi tu kuchyň rovnou vymaloval. Měl to za chvilku, je opravdu profík. Nemusela jsem, nic drhnout, nikde ani kapička. Všechno probíhá v klídku, pohodě. U nás se vždycky najde něco dobrého k jídlu i pití. Posezení s těmito přáteli je vždycky příjemné. Každý si přihodí nějakou historku, je plno smíchu.
Já třeba tu, jak mě v noci vzbudil manželův křik. Rozsvítím lampičku. Manžel sedí, hlavu mokrou, z vlasů mu kape voda, na čele bouli, která roste do obřích rozměrů. Nevěřícně se dívám, co se mu mohlo stát v posteli takového, aby vypadal jak vodník. Na zemi se válí masivní sklenice s tlustým dnem. Začíná mí svítat. Tu sklenici si dává uprostřed poličky čela postele. No začíná, se mi vybavovat sen, který se mi zdál těsně, než mně vzbudil jeho výkřik. Pasu stádo krav a ty se zjančí a valí přímo na mně, těžko takové stádo zastavíte, ale já to zkouším, zvedu ruce nad hlavu a divoce mávám. No já je zvedla, nejen ve snu, ale opravdu, nabrala jsem sklenici s vodou a…..Chudák můj malý, málem jsem ho zabila ve spánku. No nedá se nesmát, už se chechtá i on. Hrč jsme zatlačili zmrzlou zeleninou a jede se dál, jenom skleničku si dává na svoji stranu, pro jistotu.
Chováme prasátka, patří k ním i porážka. Nemám ji ráda. Jednou mně upoutal kouř ze dvora. Nahlédnu z okna, tam soused Mirek, topí pod kotlem. Otevřu okno, co dělá, a on odpovídá. ,,No prasátko si zlomilo nohu, Jarek jel pro řezníka, tak já už topím. Tož tak to u nás někdy chodí, že i soused ví kolikrát více než já, co se u nás doma děje. Mirek byl príma soused, bohužel už tu s námi není. Když se chystala zabijačka, brousil nože. Staral se o naše naložené maso na uzení, které odpočívalo v jeho sklepě. A nakonec ho i vyudil v jeho poctivé udírně. Dostal malou odměnu, ale o to mu nešlo, prostě byl spokojený, že mohl pomoci. Často na něho se všemi sousedy vzpomínáme. A tak si tady v naší valašské dědince pospolu žijeme. Vám všem čtenářům přeji stejné sousedy a pohodový den.
