Střípky života z kravína

Nemusím vidět, stačí slyšet ty konejšivé bručivé zvuky, které kraví máma vydává jen když pečuje o své právě narozené telátko a já vím neomylně, že tam někde je nový život a malý strakatý tvoreček. 

Byla jsem prý moc hodné dítě až do doby, kdy jsem začala utíkat do blízkého kravína. Jako děcko jsem nechápala, jak je to nebezpečné. Žádné překvapení, ve čtrnácti letech jsem věděla, co chci dělat a na zemědělku jsem se těšila.

Můj nástup v pozici honosné "chovatelka hospodářských zvířat" nebylo nic víc než „dojička“. Nebylo to lehké, přiřadili mě do stáje prvotelkové, to znamená mladé krávy, které čekaly své první telátko, anebo už ho měly. Tato mladá zvířata byla lekavá a opravdu docela divoká, tehdy je vozili přímo z pastvin, kde se s lidmi tak často nesetkaly jako dosud. A co víc, uvázali jsme je, což byla velká změna a stres. Netušily, že jsme připraveni se o ně postarat včetně ještě nenarozených telátek. Měla jsem velké štěstí na kolektiv zkušených a milých kolegyň a kolegů.

Užili jsme si pravé rodeo, aniž bychom o to stáli. Tady musel být člověk opravdu opatrný trpělivý a hlavně laskavý, musel umět s vystrašeným dobytkem jednat. Mladá zvířata rychle pochopila, že jim nic nehrozí a naše péče je příjemná. S hrubostí a zlostí člověk nikdy nic nezmůže a tady to platí dvojnásob. Vzpomínám na perné chvilky začátkem každého jara, kdy se naše holky začaly pást. Jasně pro mnohé romantika a utvrzení v tom, že tak je to správné. Naše svěřenkyně si o tom myslely svoje. Proběhly pastvinou, poté chtěly domů do stáje,  kde byl stín a nachystaný plný žlab včetně chladné vody. Některá se i chvilku pásla, ale v podstatě jsme je tam drželi násilím, abychom mohli vyčistit stáj od hnoje a čistě podestlat. Během sezony si už zvykly, ale jak přišel čas jít domů, to věděly hned a nic je neudrželo.

Myslíte si, že je kráva hloupý tvor? Omyl. Kravičky si po příchodu domů musely najít správnou řadu na výběr měly čtyři a také svoje místo. To bylo velmi důležité každá měla nad sebou pověšenou tabulku s údaji o ní. Začátky pastevní sezony byly kruté, domluvit se zvířaty, co po nich chceme. Byly pomalované jako váleční indiáni. Každá řada jinou barvu a na zadních měly namalované čísla podle místa, kde stály či spaly. Po pár dnech už jsme je nechali, ať si každá najde to svoje, málokterá se spletla.

Dneska jsou moderní kravíny. Kde jsou rozděleny do skupin a volně se pohybují, mají postýlky. Kde odpočívají  a většinou si oblíbí svoje místo a chodí ležet na jedno, no některé šmudly si lehnou i na hnojnou chodbu, však proč ne, mají na to lidi, aby je dali do pořádku. Dojení probíhá v dojírně určitě bezva věc, kravičky ve stáji neruší dojení a mají klid na pastvu u koryta nebo odpočívají. Dojírna jistě i více vyhovuje z hlediska hygieny přece jenom v konečném výsledku, jde tady o potravinu. Tudy projdou dojnice dvakrát denně a náš úkol je zkontrolovat každé zdravotní stav. Neomylně poznám, že některou něco trápí díky letité praxi, ale člověk musí mít i cit rozumět zvířecí duši, ona neumí mluvit, ale umí dát najevo svoje nepohodlí, bolest. Úplně nejtěžší okamžiky jsou porody kdy to nejde. Strach o matku i tele občas i beznaději, jsme tým odborníků a většinou to dáme, přetočit tele do správné polohy zvládne jenom zkušený a silný muž a ti nám nechybí. A stejně jako se rodí děti siamské dvojčátka, může se to stát i u zvířat, nejpodivnější bylo telátko s dvěma hlavami.

Není to zas tak dlouho, kdy se mě na rehabilitaci sestřička ptala jestli  dojíme tak, že máme malou stoličku na ni sedíme a dojíme ručně do hrotku. Opravdu ne, ruce by nám asi upadly, i tak nám projde dojírnou přes tři sta krav a nejsou výjimky krávy dojící na jedno podojení s dvaceti pěti litry, tedy za den dají padesát litrů.

Tato práce se nedá dělat bez lásky ke zvířatům, jsou tu chvíle těžké a bolestivé, kdo to nezažil neví jak zápasíme o každé zvíře, kolik času a energie vložíme do telátka, které se třeba narodilo dříve, nebo má nějaký zdravotní problém. Nikomu to není jedno když se to nepodaří a naopak ta radost, když to vyjde je obrovská. Pro nás jsou to živé bytosti, které mají svoje nálady, zvyky a umí se radovat i dovádět. Bez citu a lásky by to opravdu nešlo, už to brzké ranní vstávání před třetí hodinou, neznáme svátky ani víkendy, stejně jako je neznají naše zvířata. Největší odměna je pohled na spokojené svěřence, telátka které při pití radostně vrtí ocáskem. Čistá stáj i dojírna a nakonec i vysoce kvalitní potravina, to je vizitka.