Štístko a Strašpytel

Není nad cérčí dýchánek, říkáme tomu, že cvičíme. No šak četla jsem nekde na chytrém netu, že bílé víno pomáhá hubnúť, když sa teho vypije víc, tož to mosí fungovať, ne?

No v našem věku už možná spíš babský dýchánek, ale vyjde to na stejno. Se švagrovou Janou jsme si udělaly hezké odpoledne. Sice chtěla odplevelit zahrádku, ale dala přednost mně.

Vyprávěla o drozdím ptáčátku. Každý rok nám tu hnízdí drozdi na broskvoni. Už jsme si na ně zvykli, patří k létu. Včera sa ozýval rámus, ptáci škrkali nízko a řvali jak na lese. Tož sem sa šla podívať na hnízdo, co sa děje. No jeden mlaďoch chyběl. Zrovna tu byla cérka Vendulka, tož jsme, slézly celú zahradu. Venda ho našla, chudák byl spadlý ve svodu z okapních rúr. Lapěl v ohybu, tak naštěstí nespadl až dolú. Jenže ho nešlo vytáhnúť.

Venda má vysokú školu, poradila si. Do žlábku opatrně prostčila malú motyčku. Šak víš kerú, tú co sa brácha směje, jestli ju mám místo párátka do zubú. To malé kuřa, to pochopilo a vlézlo na motyčku. Eště chvílu na ni čučalo, než mu došlo, že može brknúť pryč. Zmizlo v chrástí. Ale neboj sa, viděly jsme staré, jak ho tam chodíja krmiť.

Povídám Janě, to máte cérky hezký zážitek, jste šikulky bylo by ho škoda.

No Dano, to není všecko, povídaly sme to Zdenkovi. Ten sa začál řehtať. Šmarja to bude ten, co sem ho přefíknul sekačkú.

Lekla jsem se a skočila švagrové do řeči: ,, Cože? No chudáček, bobek malý!“

,, Ale neboj sa.“ Nenechala se přerušit Jana. A převyprávěla mi švagrův zážitek s drozdíkem.

Sekal sem tu hustú trávu za barákem, najednuc, brnk mně neco po noze. Sem sa lek, že had, nebo neco takového. Podívu sa lepší, to víš brýle na sečení nenosím. A on tam ptáček. Vyloženě ležál rozpláclý v dolíku. Křídla rozprostřené, proláklinka v zemi ho zachránila, nebyl poraněný. Enom zlekaný, trochu sem mu ustřhnúl čupřinu na hlavě. Po chvílí odletěl, no eště mu to moc nešlo, ale bylo vidět, že sa učí.

Švagrová pokračovala ve svých úvahách. No my si myslely, že má tu hlavu tak rozčepýřenú, že je mladý a on chudák byl u holiča nedobrovolně.

Tož po tomto zážitku sme si mosely eště jeden pohárek vína naléť. Tento opeřenec měl z pekla štěstí a věřím, že si užívá mládí s ostatními sourozenci, protože už vyletěli všichni. Tak se mějte drobečci.

Připomněl se mi příběh jiný. Kamarádka miluje Paříž, a tento zážitek, se ji stal právě v Paříži. Bylo po dešti, ale už hřálo sluníčko no hezký čas na procházku. S manželem a vnučkou se usadili k odpočinku na jedné z laviček v parku. Pozorovali hejno vrabčáků, kteří se s radostí osvěžovali ve velké louži.

Všimli si jednoho vrabečka, který se nekoupal, naopak stál kus od louže. Evidentně se bál. A to už k němu, k překvapení všech pozorovatelů, přiletěl pár vrabců. Těžko říct, jestli rodiče, nebo jiní příbuzní. Létali do louže a zpátky, ukazovali mu jak je to príma zábava. Vrabec se nehnul s místa.

No stalo se něco jako v pohádce. Ti dva chytli, strašpytla za křidélka a odtáhli ho až do louže. On nejdříve překvapený, co se stalo, ale brzo zjistil, že vody je právě tolik, aby se neutopil. Kamarádka a vnučka jim nasypali drobky ze svačiny. Kamča stihla tyto neposedy vyfotit.

Říká se, že zvířata se řídí jenom instinkty a pudy, nevěřím, žiju s nimi a vím, že umí používat rozum a někdy i více než my lidé.