Stojím uprostřed louky na vrcholku kopce. Před očima nádherná scéna podzimu. Zapadající slunce v oranžové žluté barvě. Zbytek nebe má nádherný fialovo růžový nádech.
Kouzelný podzimní podvečer až se mi hlava točí.
Vybavují se vzpomínky. Kupodivu i když je tento západ slunce kouzelný, vzpomínky jsou bolestivé. Na maminku, která musela odejít. Určitě chtěla tento západ ještě vidět.
To si člověk uvědomí spoustu věcí. Každý to zažil.
Jsem unesena tou scenerií. Stojím, nasávám atmosféru. Nebe křižuje šest letadel. Kam asi letí?
Je to náhoda? Šest letadel v jednu chvíli v tak nádherné obloze, kterou nabízí jen pár podzimních dní.
Šest letadel jako šest lidí, kteří mi moc chybí. Dvě babičky, švagr, tatínek, tchán a maminka.
Je to zřejmě běžný úkaz, ale srdíčko, mozek, věří, že je to pozdrav od těch, které neskutečně miluje. I když je nemůže obejmout.
A proč nevěřit pomáhá to. Bolest mizí v dálí, vybavují se vzpomínky něžné, milé.
Podzimní barvy jsou úžasné. Jsem na světě už řádku let, pokaždé obdivuji paletu barev, kterou podzim nabízí.
Zvláště barvu listí. Nebe v západu slunce.
Moje babička malovala obrazy, převážně podzimní krajinu.
Velmi dobře si pamatuji na maličkou, dřevěnou, modrou židličku, na které jsem sedávala, pozorovala, jak tvoří obraz. Vůni olejových barev cítím dodnes. Překvapilo mě, že nejdříve tvoří pozadí.
Vždycky mě mrzelo, že jsem po babi, nezdědila malířský talent. Ale až teď mi došlo, že přece jenom něco ano. Neumím malovat jako ona. Ale umím cítit tu krásu přírody, života jako babička. Snažím se to kouzlo zachytit fotoaparátem.
Moje maminka milovala svoji mámu, tak jako já miluji ji. Zbožňovala moje blogy, fotografie, díky tomu všemu pochopila moji vášeň pro přírodu, zvířata.
Je to zvláštní propojení. Je to jenom mezi námi. Ale věřím, že každý máme takové zvláštní pouto. Když jsem tyto fotografie pořizovala myslela jsem na ty, co tu už nejsou, ale zůstali v srdíčku jako těch šest letadel.
