Rekord v přespolním běhu

To sme sa zas jednúc sešli u nás na dvorku, při ohýnku. Šak aj něco na zub bylo, trochu slivovice, piva….Začalo sa,  zpomínať.

Je to už pár roků, léto. V noci okna dokořán. Ze spánku mě vzbudil zpěv, velmi známy hlas. Si pravím ,, aha Vlastík jede z hospody, no jede spíš sa drží kola a dupe pěšky.“ Najednúc prda, rachot a ticho. Vyletím z postele a čumím z okna.

Kruci, kolo na cestě, aj s klobúkem, a  z příkopy trčí nohy a ruce  milého strýca. Tak šikovně  zapadl, seděl tam na zadku a přes obrubník, fakt trčaly, enem ruky a nohy. Budím manžela, který tvrdě spal, nebo byly žně. A to už slyším, auto a ženský hlas. ,, Pane, stalo sa vám něco? Co vám je? "

Vlastík však zvesela huláká ,, mně? mně je tady dobře“ . Paní na nic nečeká a frčí pryč. Zatím co strýček si zvesela pobrukuje a setrvává ve stejné pozici, zkouším znovu vzbudit manžela.  Ten se pomalu budí ze slovy ,,šmankote už zase!“ Než se vyhrabe z postele, abychom strýčka vytáhli ze škarpy a dovédli dom, slyšíme hlasy nějakých ogarú.

,, Jejda strýcu, cosik vás to sebralo, tož poďte hore, pomožem vám. "  Manžel na ně volá z okna,  jestli to zvládnou a dostane odpověď. ,,Pravda že, šak bývá toť o kúsek dál.“ Tak můžeme spať dál a slyšíme  strýcovo pozpěvování. ,,dú Valaší dú, hore dědinú. "

Hneď sa přidává další súsed ze svojú historkú.  To si Erik usmyslél, že bude chovať králíky a moráky.  Asi po týdnu přišel za mňú.,, Ty Štěpáne,  tož přiď mě ty moráky zabiť,  víš oni sice žerú, ale cosik kulhajú, tož ať s nich aspoň něco mám, eště mně vychrtnú.“  Tož sem šel  napřeď, že sa na ně podívu, divné, že všeci kulhajú. A opravdu. Bodej by ne, šak ten baran jim nerozvázal nohy. Chudáci byli tak, jak je kúpil.

Mu pravím ,, chudáci mycáci, lesy sa tak aj o ně staráš ,, A prý ,, nech byť starám sa s mamú,  a dobře -  já poklúzám ty horní, protože sa dolu nemožu  ohnúť a mama ty dolní.  Nebo je ohlá,  na ty horní nedostane, všecko je jak má byť.

Tož takové máme vzpomínky na súsedy, oni už mastí hore karty, ale v našich srdíčkách zostanú, šak byli to dobří ogaři.

Jarek zavzpomínal také. Seděla u nás teta, na dvoře. Dali jsme si kafé, nic jiného nechtěla. Pohoda, sledovali, jsme její vnuky, kteří jezdili na kolách na polní cestě. Za potokem a lánem kukuřice. Bylo na ně vidět, tak jsme si hezky povídali. Najednúc,  teta zbledla  ,, To snaď ne, to oni z toho kopca nechcú na tych kolách,  jeď dolú! Na její výkřik jsme nestihli, reagovat neboť Milča, se už brodila říčkou. Než jsme sa nadechli znovu, už valila kukuřicí. A velkou rychlostí nebylo ji vidět, jenom kukuřice se vlnila jak had a řev bylo slyšet  ,, opovažte sa sjeť, já vás  ale zřežu! „

Uf stihla to,  ogárci poslušne, svah sešlapali dolú po svých. Pomalu se loudali domů, zatím co teta znovu přes kukuřici k nám. Celá rudá, rozechvělá praví: ,, tož Jarošu,  nalej mě, to sem sa včil vylekala, že si aj toho frťana zaslúžim.“

Jsme s mojú seděli jak zařezaní, šak to byla rychlosť mrzelo nás, že sme nezměřili čas, beztak to byl rekord v přespolním běhu.

To mi přišla na mysl vzpomínka na taťku, všeci súsedi, ho dobře znajú. Naši měli auto,  ovšem vozili je zeťové protože, neměli ani jeden řidičák. Tehdy měli jet  na nějakou oslavu. Seděli jsme ze ségrama u nich na kávě a táta, že půjde umýt auto na zítra. Vždycky ho vytlačil z garáže, opravdu vůbec neuměl řídit a nikdy si to ani nezkusil. Asi po hodině slyšíme, že někdo na dvoře startuje auto a rána jako z děla celým domem to zatřáslo.

Vyletíme všichni ven -  a co vidíme. Autíčko sice vypulírované ovšem předek napasovaný ve futrách garáže. Taťka naštěstí bez zranění, se slovy"" no co, sem to chtěl jedúc zkusit zaparkovať jak chlap". Ono sa fakt nedalo nesmáť sa co ho to napadlo poprvé a rovnou do garáže. No na oslavy sa jelo naším autem co už.

Já myslí, že pro dnešek stačilo, aby vás panty od smíchu moc nebolely. Tak zas někdy příště.