„Niki, Any, jdeme ven čurat!“ Nic. Venku je nevlídně, mrholí. Komu by se chtělo ven. Nikina se překulí na záda, ukazuje mi břicho a tím, co si o pobytu venku myslí.
„Dobrý den,“ zahlaholím do otevřených dveří kuchyně. Jako když do malých psích holek střelí. Vyskočí a ženou se ze dveří po schodech s řevem. Panička někoho zdraví, je nutné vetřelci dát vědět, kdo tady hlídá. Funguje to stoprocentně, ještě se předbíhají, kdo bude u branky první. Zdivočí i nic netušící Bee, která podřimuje venku.
Já nevím jak ostatní psi, ale ti naši mají smysl pro humor. Třeba Oki, náš nejmladší třicetikilový brouček. Na návštěvu zahudruje, aby bylo jasné, že „hlídá“. Vzápětí sedící návštěvě vyloženě nacouvá zadkem do klína. Posadí se. V hubě drží botu, samozřejmě hosta. Nevím co, tím chce naznačit.
Když ho sezení na hostovi přestane bavit, dostane velkou žízeň, namočí skoro celou hlavu do misky s vodou. Mokrou mordu, která se pyšní nádherným vousem, utře návštěvě do „gatí“.
Ani mě nepřekvapuje, že k nám chodí čím dál méně hostů, jenom ti nejotrlejší vydrží.
Včera jsme hráli oblíbenou hru. Nejlíp když se zapojí celá rodina. Na poli, louce. Každý hráč se rozejde do jiného kouta. Psi běhají od jednoho k druhému, krásně se unaví.
Dcera sebou „flákla“ do trávy a nebyla vidět. Aby zapojili mozek i nos. Oba psi ji hledali. A nemohli najít. Až o ni Bee zakopla a uvalila kotrmelec.
Smála jsem se tak, že jsem nezaregistrovala „problém“ na trati. Já nevím, asi spadli z nebe, najednou tam byli. Uprostřed mezi námi táta, dítě a malý pes.
Bee se ještě vzpamatovávala z kotrmelce a pomáhala Renči vstát ze země. Oki už mířil ke mně. Tak rychle, že jsme nestačili zareagovat.
„Kalil“ to ke mně. Přímo na malého pejska.
Srážka se nekonala, Oki toho prcka přeskočil, ten se lekl. A „ťafnul“ Okina do zadečku.
Oki se přiřítil s jazykem až na zem, jak je u něho zvykem.
„Viděla jsi to, jak jsem to zvládnul, jsem ale šikovný a neutekla jsi mi“. Četla jsem v jeho výrazu radosti. Dokonce jsme ani nedostali držkovou. Tatínka rodinky zajímalo, co to máme za akrobata.
Není to dávno, co jsme s dcerkou a Okim hrdě kráčeli z výstavy psů. Pyšně poklusával, jeho kštice mu padala přes oči, až na nos.
„Jéé tati koukej, oni tu mají i poníky!“ Volá holčička, kterou míjíme.
Rozhlížíme se okolo. Nikdo jiný tu není, jenom tátova odpověď.
„Ale vždyť to je pes, Julinko“.
„Aha tati, a nemá oči.“
Renka, pohotově vytáhla gumičku. Vyrobila Okimu na kebulce „palmičku“.
Aby děvčátko nemělo trauma, že potkalo psa bez očí.
Holčička se rozesmála. „No a je to fenka, když má culíček“. Príma den.
Udělaly jsme si s dcerou i hezký večer. Usadily se v její posteli s „noťasem“ uprostřed. Pustily si oblíbenou komedii. Oki se vetřel do pokoje, podřimoval na podlaze.
Uprostřed filmu začal funět. Nejdříve jsem myslela, že jsou zvuky z repráků. Jenže vzápětí se objevila chlupatá hlava s polštářem v mordě. Předníma nohama se opřel o dceru. A vzdychal.
„Reni, co blbe?“
„No coby, je půl desáté, to je přivyklý, že chodíme spát.“
„Oki, tady teď nemůžeš, běž k nohám“.
Pes skočil na kraj postele a za velkého funění a vzdychání si ustlal na polštářku.
„No teda Reni, víš, že toto je otužilé pastevecké plemeno, které má být zvyklé spát venku mezi ovcemi?“
„No vím, mamko, ale mě se zatím nechce kvůli tomu kupovat ovce, možná až budeme mít domeček, to mu aj kozu koupím“.
Bee teda nemá také ovečky, ale práce má dost střeží dům a slepice, které pouštíme napást. Hlídá je, aby se spořádaně pásly. V houfu, to se ji nedaří. Slepice mají svoji hlavu.
Občas ji tak naštvou, že se jde uklidnit. Odmění se vajíčkem přímo z kukaně. Nedovolí si, když je na hnízdě slepice. Ovšem za velkého řevu ji nabádá, ať už vypadne.
Zajímavý způsob komunikace mají, když něco nechtějí. A to hlavně malá Niki, lehne si na záda a hraje mrtvého brouka. Že žije, ji prozradí mrskající se ocásek mezi nožkami.
Oki ji kopíruje. Jenom se dělá, že tam vůbec není, vpíjí se do podloží, hlavu nataženou dopředu. U loveckých plemen je to „dawn“. Je obrovský, takže ta jeho poloha je komická, jak ze sebe dělá malinkého pejska. Tuto pozici předvádí, když nechce jít ještě do domu. Ovšem o půl desáté řve jak o život běhá kolem baráku.
„Mamko, pojď si pro mě, já se tady po tmě bojím.“
No jo měšťák.
To Bee to je jiná. Ta se dere domů i přes den, nebo jí nějaké „létaní“ po dvoře není vzácné.
Tož tak my tu žijeme s tou naší zvěří, aneb zvířata s námi.
