Pruhovaná kráska

Jsou něžné, přítulné, klamou tělem. Dokáží být divoké, šelmy srdcem i duší. Ano, mám na mysli kočky. Kočku domácí. Vždycky tu nějaká byla. Starší dcera Daniela je miluje, také manžel má pro toto hbité zvířátko porozumění.

Když se dcera dozvěděla o koťátku, které měla její kolegyně v práci-Britská dáma se zapomněla s vesnickým mourkem-nebylo s dcerou k vydržení, nakonec proč ne. Od prvního dne bylo jasné, že toto není obyčejná kočka. Dostala jméno Ginny.

Nesla se pokojem, jako by jí to tady patřilo, dáma důležitá. Od prvního okamžiku si sedla do noty s naší Any. Čínský chocholatý pes, můj první vrh A. Splněný sen, však se také narodila v naší posteli, jak jinak.  Aneko Fuzzy luck neboli Any byla ještě štěně. S  koťátkem pořádaly závody v běhu, i když je Any mrštná, rychlá, na hbité kotě neměla. To ji však nebránilo na divoké hry s Ginny. Tyto souboje byly většinou nerozhodně, obě se chovaly tak, aby ani jedna druhé neublížila.

Ginny se od všech našich bývalých i budoucích koček lišila svým velmi hlasitým zvukovým projevem. Těžko popsat tento zvuk na papír, prostě mňoukala velmi hlasitě, a tak dávala o sobě neustále vědět. Mňoukala velmi ráda, prostě si s námi povídala.

Bydlela s dcerkou, v pokojíčku dolního patra našeho domu. Když povyrostla, chtěla ven prozkoumat okolí. Měli jsme dilema, venku ji hrozí nebezpečí, jenže Ginny byla jiného názoru. Nejdříve ji dcerka hlídala, ale Ginny to táhlo do luk a polí. Jednou, to bylo ze začátku jejího putování po venku. Nebyla k nalezení. Neobjevila se ani další den, dcera byla nešťastná. Já měla výčitky, že jsme kotě pustili ven. Hledali jsme ji všude, v okolí domu. Vyšla jsem k potoku a najednou známé hlasité "Mňauuuuuaaaaúúúúúúúúúúú." Mrknu na vysoký strom. Byla tam, šťastná, že mně vidí. Nevěděla, jak ze stromu dolů.  A poté z té výšky prostě skočila, určitě si myslela, že ji chytím. Bylo to rychlé, nečekané, nestačila jsem zareagovat. Šmudla malá žuchla na zem, hrozně jsem se lekla. A Ginny ? Aniž by na ně počkala, vznešeně odkráčela domů, zatím co já stála jak solný sloup.

Ginda byla velmi mazaná kočka a lovec. Naučila se vyskočit na okno dceřina pokoje. Takže když bylo teplo, mohla kdykoliv ven a zpátky. Popravdě přes zimu dávala přednost hrátkám s Any a teplému pelíšku. Jinak dcerku zásobovala těmi nejvybranějšími lahůdkami. Bohužel ptáčky, ještěrkami, můrami všech velikosti, myši, a dokonce i na potkána si troufla. Mně připravila pár horkých chvilek.

Sedím večer u internetu, moc do půlnoci nechybělo, všude ticho a najednou někdo šahá na kliku. Dveře se otevřou. Úlekem jsem málem spadla z balónu, na kterém sedávám. Tuším, že jsem ani nedýchala, dveře otevřel nějaký duch.  Myslela jsem, že si pro mě přišla ta bába s kosou. Vešla do pokoje, jak jinak, noblesně Ginny. Hlasitě pozdravila. A já opět kamenná. Zatím co šmejdila v Anině misce, jestli něco nezbylo, jsem roztála. "Uf Ginny, ty jsi mi dala.“ Od té doby mně tak strašila pravidelně, naučila se otevírat dveře. Ani obrácená klika nepomohla. Prostě kočka mazaná. Občas pustila celou smečku ven, a proč ne že.

Ovšem největší kousek, se ji povedl, když donesla svoji kořist mně. V hospodářské budově jsem krmila slepičky a sbírala vejce. Mířím k otevřeným dveřím, a to už se do nich hrne Ginny. Něco vleče. Hodila mi to k nohám, přímo ve vchodě. Bojím se hadů. Byl to had velký. V mých očích ještě větší, než asi byl. Stála jsem bez hnutí, zatímco lovec zmizel. Nikde nikdo, jen já a to hadisko, uložené přímo na prahu dveří. Nevím, jak dlouho jsem tam tak okouněla. Než mi došlo, že se nehýbe. ,,Dano dyť on musí být mrtvý, neboj se a překroč ho!“ To se lehce řekne, jenže co kdyby ještě trošku žil. Jsem tu sama. A kočka se beztak někde chechtá pod vousy. Překonala jsem se. Moje velká, životní výhra.

Doma jsem sklidila posměch. No a? Hlavně, že žiju. Prý to byla užovka. Ginnda dostala vynadáno, že ji zabila, a mě nikdo nepolitoval. Nejspíš mě chtěla potěšit velkolepým dárkem. Zvířata neumějí dělat naschvály.

Osud Ginnušce naměřil krátký život, byla tu s námi 7 let. Našly jsme ji mrtvou venku. Nevíme, co se jí stalo, vypadala, jakoby usnula. Jak schválně se k této smutné události připletla i Any. Ven vyběhla i Elza, velká briardice, zvědavá. Chtěla zjistit, proč se Ginny nehýbe. Maličká pětikilová Any se postavila nad svoji kamarádku Ginny. Výhružně cenila na Elzu zuby. Nikdy to neudělala, měla z El respekt. Tentokrát byla odhodlaná svoji nehybnou kamarádku bránit, i kdyby ji to mělo stát život. Dojala nás, a slzy zase tekly proudem.

Ginnuška už běhá za duhovým mostem, ale zůstaly tu vzpomínky, na ty její lotroviny, lovecký um, hry s Any. Mazlící techniky, které ovládala. Dokázala během chviličky udělat z pokoje zahrádku. Dokonce Aniným štěňátkům nosila úlovky, pomáhala je vychovat. Nikdy na ni nezapomeneme, byla to super kočka.