Přítel v hnoji

Mobily, tablety, notebooky, všechny je miluju. Hračičky. Možná, kdyby zůstaly  telefony v původní velikosti, neztratili bychom je tak lehce.

Koho před lety napadlo, že jednou budeme nosit telefon v kapse. Mě teda ne. To dnešní děti se už narodí se schopností tyto hračky ovládat. Moje děti měly základy na PC ve škole. Se mnou trpělivost neměly. Učila jsem se sama. Později dokonce moje dvě tety. Ovšem na dálku přes Skype. Zvládly jsme to, jsou dokonalé. Teď učím na tabletu moji mámu. Musím ji pochválit, opravdu ji to jde skvěle. Jakou má radost, když se jí něco nového povede. Když jsme jí ho se sestrami předávaly, byla šoku. ,,Tož děcka, toto se nenaučím“. Dneska je nadšená a my se těšíme s ní.

Spousta z nás má zkušenosti se ztrátou mobilu. Ale můj muž bude asi v tomto sportu král. Často pobíhá po domě a hledá. Tehdy jsme hledali všichni. Tři dny. Jasně, mohla jsem za to já, nebo pořád uklízím, takže jsem ho uklidila.

Jdu krmit prasátka, božínku, co to je tady v kýblu plném vody. Ano, byl tam ztracený telefon. Manželovi tam vypadl, když krmil vepře, zřejmě z kapsy. Už měl zkušenost s vodou, několikrát ho koupal v záchodu. Takže nezapínat, rozebrat, vysušit. Telefon to přežil. Ovšem ne dlouho.

Přišel o život-Jarda ho, zapomněl na kole Tatry, když ji na poli opravoval. No navždy ho těžký kolos zatlačil do hlíny. Na Vánoce dostal nový. Moc spokojený nebyl, není fanoušek nových věcí jako já. Když jsme mu s holkami ukázaly, že může i fotit, přestal remcat. Ale věčně ho hledal, to se nezměnilo. Dcera ho jednou našla v louži před domem. Já na dvoře, jen tak asi mu vypadl z rukou. Vánoční dárek mu vydržel dva roky. Zbyla po něm jenom fotka. A to doslova. Odložil ho na střechu auta, když si domlouval opravu v plechového miláčka. To také hned do servisu odvezl. Při zpáteční cestě našel právě na cestě jen tu fotku telefonu. Nebo spíše to, co z něho zbylo.

Dcera mu sehnala stejnou značku mobilu, ať se ovládání, nemusí učit znovu.  Zbylo jenom vyměnit SIM kartu. V prodejně chtěl novou s tím, jestli by šly s té staré vytáhnout kontakty. Prodavač nevěřícně převracel simku. Pane, toto je opravdu rarita a jedna z prvních karet, novou vám dám zadarmo. A to netušil, jaký pestrý život měla s mým mužem.

Jednou na odpolední směně přiběhl na dojírnu stájník. ,,Baby, na kravíně zvoní telefon, někdo ho tam ztratil“.  Šly jsme teda hledat, fantazie pracovala na plné obrátky a už jsme představovali, že některé dojnici hraje v břiše. Na stáji bylo ticho, funěly jen kravky. Naše hledací četa špízovala uši. ,,Ticho, slyšíte, hraje v jedničkách“. Volal Standa. Jo jenže kde?  Někdo byl vytrvalý, protože tóny z telefonu se rozléhaly po stájí, i když tlumeně. ,,Tady je“!  Stáňa ho našel pod vrstvou hnoje, v momentě kdy přestal zvonit. Docela jsme zírali, taková náhoda, kdyby nezvonil, vyhrnul by ho stájnik na hnojiště. A co více, byl zrovna v zúženém místě, kde krávy všechny procházely sem a tam. Šedesát krav a ani jedna ho netrefila.  Nebylo těžké zjistit, komu patří, našemu veterináři.

Byl za jeho nález rád, říkal, že si to odpoledne pochvaloval, nikdo mi nevolá, nikdo mě nepotřebuje. Takový, klid. Že se jeho přítel válí v hnoji, ho nenapadlo.

Vzpomínám na moje první dobíjení kreditu. Běhala jsem po bytě, myslela si, že mám slabý signál. Pořád mi to hlásilo špatný PIN. Dcera zrovna přišla ze školy, když jsem už do telefonu ječela ,, pět, osm, šest, devět.. nechápu ty debile jak srozumitelněji ti mam ty čísla už říct“. Dcera mě ještě chvilku nechala trápit. A když se dostatečně vysmála, mi oznámila: ,,Mami, víš, ty čísla se tam musí vyťukat. No přiznejte se, že jsem nebyla sama.